Marnost nad marnost! řekl Kazatel.
Marnost nad marnost, všechno je marnost! /
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel,
pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění,
z toho, jak se pod sluncem pachtí?
Pokolení odchází, pokolení přichází,
ale země stále trvá.
Slunce vychází, slunce zapadá
a dychtivě tíhne k místu,
odkud opět vzejde.
Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu,
točí se, točí, spěje dál,
až se zas oklikou vrátí.
Všechny řeky spějí do moře,
a moře se nepřeplní;
do míst, z něhož vytékají,
se zase vracejí k novému koloběhu.
Všechny věci jsou tak únavné,
že se to ani nedá vypovědět;
nenasytí se oko viděním,
nenaplní se ucho slyšením.
Co se dálo, bude se dít zase,
a co se dělalo, bude se znovu dělat;
pod sluncem není nic nového.
Je něco, o čem lze říci:
Hleď, to je cosi nového?
I to bylo v dávných dobách,
které byly před námi.
Nelze podržet v paměti věci minulé;
a ani budoucí, které nastanou,
nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.
Bible: Kazatel 1;2-11
180420162039 M
