Pravda je taková, že se už přes dva týdny pokouším zachytit své dojmy z "koncertu" Rogera Waterse, na jehož záznamu jsem byla v Ostravě, a nejde mi to. S myšlenkou, že moje recenze stejně nezachytí ani polovinu toho, co jsem zažila, a že stejně nebude pochopena, ani nebude mít požadovaný popisný a informační charakter, hodiny bezduše ležím na klávesnici a čekám na sebemenší polibek múzy.
Bezvýsledně.
Přitom mám hroznou touhu shrnout celý příběh, poskládaný ze známých faktů a z méně známých kontextů. A nebo alespoň jeho malou část.
Kde tedy s vyprávěním začít?
Roku 1979 vydala skupina Pink Floyd desku
The Wall. Už od samého počátku bylo jisté, že nepůjde o obyčejné album, nýbrž o rockovou operu, která se dočká i filmového zpracování. O tři roky později se tomu tak stalo: v roce 1982 se film
Pink Floyd: The Wall začal promítat v kinech. Hlavního hrdinu si zahrál Bob Geldof a celkové zpracování působí jako jedno velké umělecké dílo; snímek má dost ponurý ráz, hojně využívá psychedelických efektů, symbolů, plodů fantazie, kreslených skečů...
Shodou okolností jsem před dvěma lety byla v Praze na výstavě Geralda Scarfa, který se postaral o výtvarné provedení zmíněného filmu. Děsivé karikatury, satiricky úderné a nekompromisní zvěčnění politických autorit; jakoby se Waters vtělil do výtvarníka a svůj kritický pohled na společenské dění vyjádřil kresbami. Snad proto si oba umělci tak sedli a stvořili něco tak jedinečného.
V roce 2010 se Roger Waters rozhodl objet svět s projektem The Wall Live. Jednalo se o živá vystoupení, která čerpala z alba i z filmu, zároveň přišla s mnoha novými efekty a prvky. Nejzajímavější z nich je zřejmě postupné stavění zdi na podiu - dochází k tomu v průběhu celého koncertu, až přijde moment, kdy je do zdi vložena poslední "cihla" a podium je od hlediště definitivně odděleno. Děj se následně odehrává střídavě za zdí, před ní i "nad" ní, ona sama je využita k promítání vizuálních efektů a nakonec, po soudním procesu, kdy celé publikum řve "Tear down the wall", je svržena.
29. 9. 2015 ve 20:00 měli lidé - v kinech po celém světě - možnost shlédnout film Roger Waters - The Wall složený ze záznamů zmíněné Rogerovy show a obohacený o krátké záznamy Watersovy cesty mj. za pomníkem vojáků padlých za 2. světové války (neboť mezi nimi byl i Watersův otec).
Seděla jsem v hledišti mezi vrstevníky mých rodičů. Pink Floyd hold obdivuje už jen nejstarší generace, která na této muzice dospívala. Atmosféra v sále byla příjemná. Bylo cítit, že publikum má úplně jiný charakter. Žádné krabice s popcornem, žádné do potemnělého sálu zářící obří displeje chytrých telefonů, žádné hlučné pubertální projevy. Bylo daleko snazší uklidnit a připravit svou mysl a nechat se unášet už od prvních momentů promítaného snímku.
Kvalita obrazu a zvuku byla našimi běžnými možnostmi nepřekonatelná. Povedené záběry dávaly člověku možnost vstoupit do děje, stát se součástí, křičet texty písniček, plakat při srdceryvných scénách a mít pocit, že to všechno je normální a že to všechno se děje jen pro něj.
The Wall je příběh, ve kterém se najde spousta lidí. Možná proto, že je bohatý na několika rovinách. Roger se nepochybně skrz toho dílo vyrovnával s křivdami a bolístkami, která ho v životě potkala.
Zeď je v užším záběru příběhem konkrétního muže zažívajícího konkrétní události, v širším záběru pak příběhem současným, příběhem spousty z nás.
Pink, Rogerovo alter ego, figurka v rukou své úzkostlivé matky, svého tyranského učitele, své nevěrné manželky, režimu, společnosti, se dalším zraněním brání tím, že kolem sebe staví pomyslnou zeď. Zeď, která ho izoluje a poskytuje falešný pocit zázemí.
Za zdí mu nikdo neubližuje, je v bezpečí, ale SÁM.
A je opravdu v bezpečí? Zeď ho neuchrání před tím možná nejdestruktivnějším elementem, s nímž se může střetnout. Před vlastní myslí. Ta přivádí k životu každou sebeabsurdnější myšlenku; ta, aby se zachránila, vytváří bláznivé konspirační teorie, zkresluje a zotročuje tělo, ve kterém funguje.
Šílenství, které se Pinka zmocňuje, je jen přirozenou obranou jeho mysli. Cítí se být Vůdcem, je mocným, je nekompromisním a spravedlivým, je tvůrcem nové ideologie. Vládne světu, ale jen tomu za zdí - světu v jeho vlastním světě.
Kolika z nás se už stalo to samé? Kolik z nás se zaseklo po určitém množství negativních situací a zkušeností v našich životech a odmítalo tomuto životu dát ještě šanci, dát šanci této společnosti? Postavili jsme kolem sebe zdi, za kterými jsme zpočátku spokojeně fungovali a pak umírali hlady po kontaktu, po rozhovoru, po lásce. Kolik z nás veškerou energii vynaložilo na postavení bytelné zdi a pak už nemohlo najít sílu na její zboření? A nešlo to vzít zpět...
Lidé zažívající extázi, satisfakci, euforii, naplnění, nekonečnost,... lidé přehodnocující život, lidé prozřívající, plačící, lidé s touhou změnit sebe nebo svět, s touhou protestovat, vystoupit z davu, uzdravit se, vyjít ze svých stínů, zbořit své zdi. To je pokračování z počátku sebedestruktivního procesu. To je důsledek shlédnutí Zdi.
Hudba s hlubokou myšlenkou. Způsob uvažování. Životní styl. To je Pink Floyd.
Art rock. Inteligentní hudba.
Nic pro stáda, nic pro veřejnost.
Své si tu rozhodně nenajde člověk, který hudbu používá k přehlušení vlastních myšlenek nebo který hudbu pouze konzumuje na základě módních vln předhazovaných rádii a hudebními televizemi.
Každé album v sobě skrývá příběh, myšlenku; správně to pochopíš, jen když dodržíš posloupnost, jen když nevynecháš jedinou část.
U některých typicky barrettovských desek jako je třeba The Piper At The Gates Of Down by pravděpodobně separace jednotlivých písniček ničemu neuškodila, neboť se ještě nejedná o rozsáhlá díla, o dlouhé instrumentální skladby se vzájemnou návazností. Kde bych se ale vyzobávání písniček vyhnula, je právě The Wall.
Pustit si Another Brick in the Wall - part 2 je jako otevřít náhodně knihu, přečíst si jeden odstavec, a tvrdit, že vím, o čem je celá kapitola nebo dokonce celá kniha.
Ne. Začnu In the Flesh a končím Outside the Wall.
Taková Comfortably Numb na tebe zapůsobí úplně jinak, když ji slyšíš uprostřed (resp. ke konci)celého alba, tedy v kontextu, než když si ji pustíš samostatně.
Na závěr bych ještě ráda zmínila jednu zajímavost. Při
poslechu alba The Final Cut z roku 1983 jsem měla zvláštní pocit déjà vu.
Skladby si byly čímsi podobné, spousta z nich mi připomínala atmosféru
pociťovanou při poslechu The Wall - a nebyla jsem daleko od pravdy. The Final
Cut je opravu deska poskládaná částečně z nepoužitého materiálu Zdi.
Pozor, určitě se nejedná o nějaké navázání nebo doplnění
předešlého alba. Final Cut má vlastní náladu. Zároveň je to také poslední
pinkfloyďácké album, na kterém se Waters podílel - a to je z něj cítit o
to výrazněji, když ho porovnáváme s alby následujícími.
Waters. Prorok. Pacifista. Umělec čerpající z politických a sociálních témat. Neoblomný kritik materialismu, konzumu, náboženství, kapitalismu, samozvaných spasitelů,. Přiznávám, jeho sólová alba mě děsí. Svými texty i hudebním ztvárněním. Tam, kde ostatní polevili nebo se neodvažují, on přitvrzuje a vyhrocuje. A je to dobře. Každá doba vždy potřebovala někoho, kdo jí otevře oči a nasadí brýle s těmi správnými dioptriemi.
300920150124|151020151657 M
