Milý Winstone,
je to za námi. Ta doba, kdy jsme museli jeden druhého vídat,
ubližovala nám oběma, jen každému jiným způsobem.
Bála jsem se, že se budeš pokoušet o nějaké rozloučení, jak
jsme to měli ve zvyku ty předchozí roky; nevěděla bych, jak reagovat, neboť by
si to tolik protiřečilo s tvým dosavadním chováním.
Vždy jsem se tebou cítila přehlížená (já tebou přehlížená byla);
ta poslední, kterou bys mohl mít rád. To jsem se ti opravdu tak hnusila? Asi
ano, a tvoje ignorace byla tím největším trestem za mou ješitnost.
Am I wrong? (Alice in Chains)
Ty víš, že jsem si vážila tvých názorů, často jsem s tebou
souhlasila a vnitřně tak nějak souzněla s tvými postoji… Ale náš poslední
rozhovor mne utvrdil v tom, že se mýlíš; že nad některými tvými výroky
nelze polemizovat – natož jim dávat za pravdu. A také jsem si uvědomovala, že
jeden druhého vůbec neznáme. VŮBEC.
Řekl jsi, že mi Žilinu nepřeješ; z většího do malého
města je to dost na nic.
Napadlo tě, že jsem v jiné situaci, než ty? Že necourám
po hudebních klubech, nežiju nespoutaný život se svou partičkou skvělých
kámošů, nejsem obletovaná a hýčkaná a nepotřebuju využívat všech výhod
velkoměsta?
Troufám si říct, že by mi k životu stačil přístup k železnici,
kavárna, inteligentní a empatický přítel, kvalitní četba a hudba ve
sluchátkách.
You think it’s funny, well
You’re drowning in it too. (Alice in Chains)
Když jsem začínala brát antidepresiva, byla tu jakási naděje:
konečně začnu žít, konečně mi bude dobře a konečně vezmu život do vlastních
rukou.
Čím blíž byla maturita, rozhodování se, kam dál, a stavění
nových základů (které měly nahradit ty staré, prohnilé lží), tím víc jsem si
byla jistá, že můj život mají v rukou všichni ostatní, jenom ne já.
A co bylo horší, já v té tmě beznaděje nemohla najít
vlastní ruce, abych jimi získala zpět to, co mi patří. Zmocňovala se mne čím
dál větší panika.
Bylo mi hůř i přes ty posraný tabletky radosti, přidal se k nim
i těžce návykovej neurol na úzkost – a ti všichni společnými silami zavraždili
Arnolda a Olgu, moji kreativitu, moji přizpůsobivost a empatii – ale ani tak
jsem nedokázala vyjít mezi lidi a čelit jejich posměchu, nenávisti a ignoraci.
Vyvrcholilo to nárůstem nezvladatelného odporu k Vaňkovi a celé jeho
sebrance. Psychiatr to nazval schizofrenií, já realitou.
Chaos and hate shadow me
Pain – it fills me up
Only one thing makes me feel
Missing better half of me (Alice in Chains)
Neměli rádi mou osobnost, ale zamlouvala se jim má obětavost
a extrémní ochota, to, že jsem vždycky do všeho šla, že jsem se vždy o všechno
postarala a oni nemuseli dělat nic. Ve chvíli, kdy jsem přestala, popuzeně
krčili nos a ukazovali prstem. Jak si to vůbec může dovolit? Proč kolem nás dál
neposkakuje jako cvičenej pejsek? PROČ SE VŮBEC NARODILA? Rychle jsem se stala
krysou. Možná jsem se do role pomocníčka nastylizovala sama a možná měli stále
všichni na výběr, jak mne budou vnímat.
Surrounded by empty souls
artificial courage used
And because so, once was mine
I walk this maze alone (Alice in Chains)
Welcome my son, welcome to the machine
Where have you been?
It’s alright we know where you’ve been!
You’ve been in the pipeline, filling in time
Provided with toys and ‚Scouting for Boys‘
You bought a guitar to punish your ma
And you didn’t like school
And you know you’re nobodys fool
So welcome to the machine
Welcome my son, welcome to the machine
What did you dream?
It’s alright we told you what to dream
You dreamed of a big star, he played a mean guitar
He always ate in the steak bar
He loved his Jaguar
So welcome to the machine (Pink Floyd, samozřejmě)
Chci jít do Žiliny, nebo do Pardubic. Chci vypadnout z téhle
temné jámy lvové, kde mi všichni tvrdí, že jsem svobodná.
Black is all I feel,
so this is how it feels to be free…? (Alice in Chains)
Potřebuju začít (úspěšně) znovu, najít někoho, kdo si mne
bude vážit a u koho budu mít jistotu, že moje výkřiky slyší. Už víc nesnesu hořkost
pohledů a nevole svého okolí.
Já ležela na dně – nedokážeš si představit, jakou sílu má
rozpínavá síla uvnitř nás, která se nás snaží roztrhat na kusy – a přesto
zůstávám bovaristou. Některé stránky našich osobností se asi nikdy nezmění,
zřejmě se jedná o nepodmíněné reflexy, které se ani opakováním chyb v jejich
neprospěch nedají odnaučit.
Ta kocovina je nekonečná!
M.
P. S.: Myslím, že jsi neměl právo něco takového říkat, když
jsi (ještě) nečetl dopisy. Je to, jakoby čerstvý maturant z gymnázia tvrdil,
že ví všechno o biotechnologiích a že je na ně odborník.
P. P. S: Víš jaký je rozdíl mezi ignorací a lhostejností?
5. června 2014 23:20
