0.3

Pondělní ráno

Je pondělní ráno
V polospánku skřípu zubama
Převalením odignoruju už deváté zvonění budíku
Padám z postele
Je pondělní ráno
Za melodie ranních větrů
Osoba v zrcadle věnuje mi vyděšený pohled
Otevřeným oknem do pokoje proudí jarní vzduch
Je pondělní ráno
Na zahradě zvrací kočka
Snídám 3 ibuprofeny
Je pondělní ráno...

28052012, Olga

0.2

Kdybys mne tehdy viděl, měl bys jistě za to, že jsem hipík jedoucí na týden stanovat do přírody s přáteli. S lennonkama, šátkem ve vlasech a jednoduchým oblečením jsem tak působit mohla, pravdou ale je, že jsem cestovala do Moravské Třebové na hc-ska-punk-rock FEST PoD PaRoU. 

Pochyby o mém zdraví neměli jen rodiče, kteří kdyby bývali věděli veškeré podrobnosti, těžko by mne byli bývali pustili s takovou ochotou, ale i samotní účastníci festivalu a to už v autobuse, kde jsem odmítla pít jakýkoliv alkohol pivem počínaje a mixem tří a více druhů chlastu konče.

 Asi tě ani nepřekvapí, že věta: "Já tam jedu kvůli hudbě," se okamžitě stala terčem výsměšných poznámek všech přítomných pankáčů. Vtip byl v tom, že už samotný pohled na některé z nich byl skvělou prevencí proti užívaní jakýchkoliv návykových látek.

Po areálu jsem sice nějakou dobu bloudila, čímž jsem na sebe upozornila ještě víc, než bylo potřeba, aspoň jsem se ale seznámila s jedním týpkem, který se za tu dobu, co šel vedle mě, asi pětkrát svalil na zem, kupodivu ne proto, že by byl tak ožralej, ale kvůli vyvrtnutýmu kotníku. Ten nešťastník šel pogovat s třídírkovýma martenskama.

Když jsem se konečně dostala pod stage (po dostavení stanu a sebrání odvahy), dýchla na mne atmosféra uměle vytvořeného světa a dostavil se pocit spokojenosti a hrdosti "kam až jsem to dotáhla", který potvrdil, že zůstanu až do konce. 

V průběhu pátečního odpoledne byli na programu mimo jiné: čeští X-CORE s heslem "our pride is noise", německý ska Yellow Cap nebo psychobillský The Brains.

Musím se přiznat, že k Čechy tolik milovaným N.V.Ú. (Nepřichází v úvahu) jsem si cestu nenašla. Působili na mne spíš jako banda postarších taťků hrajících si na drsňáky. Velká část jejich písní mezi zdejšími pankáči zlidověla, to asi pro jednoduchost a "humornost" textů. Po nich jsem si poslechla Evergreen Terrace - hardore kapelu z Ameriky s charismatickým frontmanem.
The Casualties, plnícím představy o pankáčích každého laika - od hader přes vlasy až po tu hudbu, jsem ani pozornost moc nevěnovala, neboť po nich už měli přijít The Adicts, na který jsem se těšila jak malá holka.
"Šou" byla celkem působivá; skoro padesátiletý Monkey působil jako mladík chtějící bavit lidi čarováním s deštníkem, z něhož permanentně sněží konfety, rozhazováním karet, duhových papírových hadů, halením se do barevných blýskavých oblečků a dalšími výstřednostmi, které lze řadit do punkového stylu právě tím, že se snaží od klasického pojetí punku odlišit. 

Poslední den návštěvníci festivalu spíš přežívali, než aby si jej užívali. Vedro bylo neúnosné, veškeré zbytky energie člověk vynakládal jen při tancování pod proudem ledové vody z hasičské hadice, proto se pod pódii neblblo tak jako dny předchozí a ať se kapely snažili sebevíc, mnoho přítomných nerozhýbaly.

The Fialky, The Chancers, Volant, Werglův Pjos, Ilegality, Totální nasazení, ... skupiny, který nemůžu hodnotit, neboť v týhle branži ještě nemám dostatečný nadhled. A asi ani mít nebudu, nikdo z nich mne nijak výrazně nezaujal. Vvýjimkou byli Američani Barb Wire Dolls, na jejichž vystoupení jsem zírala s otevřenou pusou. A nebyla jsem sama. Ta ženská byla živel, v životě jsem neviděla člověka, z něhož by vyzařovalo tolik energie, erotiky, kdo by tak provokoval svým vzhledem, zpěvem i gesty (jako polívání se pivem, plazení se po zemi nebo vzpouzení se na sekuriťákových ramenech).

Za zmínku ještě stojí rakouští Bloodsucking Zombies From Outer Space s propracovanou vizáží, připomínající Nekromantix a hrající taktéž psychobilly.

Skomírající osazenstvo nejvíce vzkřísil pohled na muže se zástěrou, na níž byl přišitý plyšový penis. Asi tě nepřekvapí, když řeknu, že nejedna ze zdejších dam mu ho tam velmi (sur)realisticky obšťastňovala. 

Milým překvapením pro mne byli jamajští pohodáři zvaní Skatalites hrající originální skáčko a rock steady. Z jejich vystoupení si pamatuji nejen náladový rytmus ale i úsměvný obraz zdejších poměrů: Mírně zhulený mladík nadšeně hladící natřásající se zadnici vyděšené čtyřicátnice.

A v noci pak konečně Jello Biafra and the Guantanamo School of Medicine. Charisma téhle kapele podle mne ale nedodává jen Biafra (bývalý zpěvák famózních Dead Kennedys)... nedokázala jsem odtrhnout oči ani od kytaristy Ralpha Spighta, na jehož košili se vyjímal nápis "...FREE PUSSY RIOT..."

Moje pocity byly smíšené. Na jednu stranu před vámi stojí plešatý obtloustlý padesátník, na stranu druhou to je stále skvělý umělec, jehož texty jsou aktuální, jehož hlas se od raných Dead Kennedys takřka nezměnil, jehož angažovanost v politice mne přesvědčila o tom, že všechny názory, které před lidmi interpretuje, vychází z jeho opravdového přesvědčení a nejsou jen planými výkřiky burcujícími lid k revoltě.
Nejvíc mne mrzelo, že 90% přítomných absolutně nepochopilo jeho myšlenky, které na nás chrlil mezi energií nadupanými písněmi; když se na něco zeptal, dokázali odpovědět jen neurčitým "Yeah!". Je všeobecně známé, že Biafra miluje spolupráci s publikem, na koncertech skáče mezi lidi, nechává je do mikrofonu zpívat celé pasáže, velmi výrazně gestikuluje, pantomimicky předvádí obsah písní a ... však se podívej na nějaké jeho vystoupení na youtube... na Podpáře už asi znají své lidi, protože mu všechny ty interaktivní způsoby vystupování, kde by se mohl dostat do fyzického kontaktu s publikem, zakázali. Jednou tento zákaz porušil - ten pohled na zoufalé sekuriťáky hrnoucí se do davu za ním mne fakt pobavil.
Pogovalo se nejen na notoricky známé Holiday in Cambodia nebo California Über Alles, které si Jello půjčil od Dead Kennedys, ale i na spoustu songů Guantanamské Školy Medicíny. Zaujal mne obzvlášť jeden s úderným názvem The Brown Lipstick Parade.

Odjížděla jsem spokojená. Odvážnější a plná dojmů.
Unavení, špinaví pankáči stojící fronty na jízdenky a povalující se po nástupištích se svými batohy, mne tak nějak utvrdili v tom, že punk jako takový už je opravdu mrtvý i přes všechny zoufalé pokusy ho vrátit. Můžu se v jeho duchu oblékat - a být starým lidem pro smích (nebo pro strach) - ničit cizí majetek, zpívat o "zasraných" politicích a "zkurvených" pravidlech, žít velmi nevázaně a já-nevím-co-ještě, ale tím se mi ten žánr (nebo spíš období) resuscitovat nepodaří. 

FEST PoD PaRoU 1. - 4. 8. 2013 

0.1

Právě jsem přišla domů z fantastického koncertu.

Chtěla jsem si lehnout na zem před pódium a nechat do sebe vsáknout úplně všechno, co kapela produkovala. 

Pocítila jsem naprosto nový rozměr štěstí - žádní motýli v břiše, nýbrž obrovská energie kolující žilami daleko rychleji než krev.

Bylo to, jako bych v sobě měla takové to sklíčko, které jeden tenký bílý proužek rozděluje na široký duhový.

V úplném odevzdání se mi bránil jen šum okolo, hlasy přítomných. Chovali se, jakoby na ně žádný z těch psychedelických efektů nezapůsobil. Nechápala jsem tu lhostejnost, obzvlášť když já měla co dělat, abych zpracovala všechen ten nápor zvuků a tónů, a to ze strachu, že při chvilce nepozornosti přijdu o něco důležitého a nádherného. Frontman mi občas hlasem připomínal Thoma Yorkea z Radiohead.

 Nejhorší a zároveň nejlepší na tom je, že to pro mne bylo něco tak nového a mimořádného, že to nejen nejsem schopná správně popsat, ale ani k ničemu přirovnat; proto mi nezbývá než ti Ghost of You doporučit a nechat tě přesvědčit se o výjimečnosti toho všeho sám.

12. října 2013 00:53:58

0.0

Mary

Bojující, občas jen přeživší.
Teď spontánní.
Za hodinu cynická.
Zítra kreativní.
Příští týden vážná.
Jindy melancholická.