0.7

Mění svůj život

Vtrhla do krásného domu Hledajícího.

S lahví v ruce.

Nešťastně se smála.

A opakovala, že na tom pracuje.

Že mění svůj život.

Pohlédl na ni.

Zavrávorala.

A zvracela na podlahu jeho krásného domu.

A opakovala, že na tom pracuje.

Že mění svůj život.

Přistoupil k ní.

Upadla.

A zvracela na podlahu jeho krásného domu.

A opakovala, že na tom pracuje.

Že mění svůj život.

Klekl k ní.

Ulehla do jeho postele.

A zvracela na podlahu jeho krásného domu.

A opakovala, že na tom pracuje.

Že mění svůj život.

Lehl si k ní.

Odtáhla se.

A zvracela na podlahu jeho krásného domu.

A opakovala, že na tom pracuje.

Že mění svůj život.

Objal ji.

Rozbrečela se.

A tiskla vlhká víčka na tváře jeho krásného obličeje.

A opakovala, že na tom pracuje.

Že mění svůj život.

21122013 Mary

0.6

Drahý Edwine,

tenkrát pod Karlovým mostem, když jsi hrál a zpíval, jsem pociťovala něco výjimečného a krásného. A když jsi pak kvůli prasklé struně odcházel, měla jsem dojem, že odchází i část mě.

Ten odchod ve mne zasel semínko nepokoje a smutku, které se okamžitě ujalo a počalo růst. V osamělých chvílích jsem cítila, jak ve mne vyrůstá strom a jeho větve tlačí na můj hrudní koš, toužící po větším prostoru.

Docházelo mi, že jsem něco promarnila.

Docházelo mi, že to bylo něco důležitého. Nebo jsem to důležitým dělala já sama?

A došlo mi, že jen já tohle můžu zvrátit.

Že další víkend pojedu do Prahy a najdu si tě, se jevilo jako největší šílenství. Ale větévky se dožadovaly svého místa, jejich tlačení sílilo, a proto jsem se definitivně rozhodla opravdu se rozjet do Prahy a pohledat tam prostředek, kterým bych stromu zasadila smrtící ránu.

Všechny přípravy se odehrávaly jakoby v mlze. Snad jsem si ani nepřipouštěla, že se mne onen nápad týká. Teprve, když jsem na své modré esce ujížděla černým podzimním ránem, mi štiplavé ledové polibky vykouzlily na tváři překvapený úsměv. Já fakt jela do Prahy! O půl páté ráno! S dědečkovou předrevoluční mapou!

Bylo 28. září 2013. Státní svátek. Svatý Václav.

Zatoužila jsem celé putování svěřit pod Boží ochranu. To se však po příjezdu do Prahy počalo jevit jako nereálné. Kostely na mne hleděly nedobytně a trochu vyčítavě, a svým pohledem mne doprovodily až ke katedrále svatého Víta.

Užasle jsem hleděla na ceduli oznamující mši začínající za půl hodiny ve Svatováclavské kapli. Usedla jsem na jednu ze židlí, které se nacházely jen pár metrů od hrobky svatého Václava, a svěřila jsem vše do Božích rukou.

S nově načerpaným elánem jsem se vydala na dlouhou procházku pražskými ulicemi, kterou jsem pravidelně prokládala zastávkami u Karlova mostu.

Ale nikdy jsem tě tam nenašla. Protivné, sílící větve mi bolestivě roztahovaly celé nitro, nedalo se to vydržet.

Při jednom z dalších návratů, jsem se osmělila a oslovila zdejší prodavačku kvalitních českých klobás. Na dotaz, jestli nezná nějakého kluka s kytarou, zpívajícího písničky od Pink Floyd nebo od Red Hot Chili Peppers, odpověděla mírně zavádějícím popisem blonďáka, který hraje hlavně tvorbu Beatles a to u Lennonovy zdi.

Tonoucí se stébla chytá – a já jsem toho jasným důkazem. S novým nadšením jsem mířila ke zdi. Už u můstku jsem měla dojem, že slyším zvuk kytary, ... ale kromě nadšeně se fotografujících turistů zde nikdo nebyl.

Z Prahy jsem odjížděla zklamaná. A přesto mne poléval jakýsi klid… Vize následujícího dne, kdy se bude cesta opakovat. Vize jasně daného místa, kde tě budu hledat.

Scénář pro nedělní den byl podobný tomu sobotnímu.

S jednou výjimkou. Ráno jsem zašla na Kampu do parku, kde jsem pro tebe sepsala co nejupřímnější dopis. Napadlo mne, že pokud tě nenajdu, poprosím onu paní ze včerejška, aby ti psaní předala.

Nějakou záhadou jsem se ocitla na Lázeňské, v kostele Panny Marie pod řetězem a s domněním, že se nacházím v kostele Panny Marie vítězné na Karmelitské, kde je k vidění Pražské Jezulátko, jsem zůstala na mši. Jaký šok to pro mne pak byl, když jsem vyšla z chrámu, zašla za roh a přede mnou se tyčila Lennonova zeď v celé svojí kráse.

A ty jsi tam nebyl.

Prošla jsem si celý park kolem Petřína, bloudila jsem uličkami, míjela příjemně naladěné lidi a stále jsem oddalovala chvíli, kdy naposled překontroluji, co jsem napsala do dopisu, a svěřím jej té paní.

Najednou byl akorát čas vydat se ke Karlovu mostu a pak na nádraží, abych včas dorazila domů.

Koupila jsem si dvě pizzy, neboť mi po celém dni vyhládlo, a štrádovala jsem si to směr Kampa. Napadlo mne zajít naposled ke kostelu, projít kolem Lennonovy zdi a pak se nadobro s Prahou rozloučit. Jenže po obou se jakoby slehla zem. Bloudila jsem ulicemi, postávala na opuštěných náměstíčkách, brejlila jsem do mapy, ale vůbec jsem neměla tušení, jak se ona místa jmenují.

Až po mnoha zoufalých pokusech, které stromu poskytly živiny pro další urputný a nežádoucí růst, se mi podařilo dojít alespoň pod Karlův most a odtud už jsem směr znala.

Na můstku mi docvaklo, že žádnou hudbu neslyším, ale setrvačností jsem šla dál. Náhle, jakoby střihem, mne obklopovaly líbezné tóny Let it be. A když jsem si všimla, kdo je jejich původce, roztáhla se mi ústa do neuvěřitelného úsměvu. Přísahám, že nikdy jsem nepocítila takové štěstí, jako právě v tu chvíli. Čekala jsem, až dozpíváš; nedokázala jsem se hnout, jen jsem na tebe hleděla a pokoušela jsem se tomu všemu uvěřit.

Vytáhla jsem nezkontrolovaný dopis, na jehož obálce bylo nadepsáno „Ten kluk s kytarou“ a se slovy „Strašně ráda tě vidím,“ jsem ti ho předala.

Byl jsi v šoku; to mne rozesmálo a potěšilo.

Řekla jsem ti, že mám hroznou radost, že jsem tě našla, protože včera, když jsem tě hledala, jsi tam nebyl.

Nevím, jak jsi to udělal, ale strom byl pryč. Dotěrné větve, silný kmen, bolestivý tlak – to všechno zmizelo během našeho krátkého rozhovoru.

Pamatuješ, na co ses mne zeptal?

Jestli mám facebook. A když jsem zakroutila hlavou, poznamenal's, že bys ho také raději neměl. Vyhrkla jsem, že máš všechno v dopise a že už musím jít na vlak.

Odcházela jsem – a nedokážu popsat, jak nádherně jsem se cítila. 

Uplynulou událost jsem se slzami v očích rozdýchávala na Karlově mostě. Celá moje bytost se chvěla pod dotekem Božího milosrdenství a opakovala slova díků. 

Vzpomínám na to právě teď proto, že mám tendence brát tě jako samozřejmost a lpím na zbytečnostech, které by mohly náš křehký vztah zničit... Nakonec tedy vítám každou (mnohdy nepříjemnou) okolnost, díky níž si připomenu, jak nevšední toto všechno je a že by byla hloupost to zahodit. 

S láskou 

Mary

k večeru 16. prosince 2013

0.5

Můj bratr sebevrah

Do deníčku si zapisuješ, jak seš na svý jizvy hrdý,
drogy, cigarety, alkohol jsou na tebe moc tvrdý.
Kuchyňským nožem trpí nejen celá tvoje ruka,
ta vystřelující bolest ti působí potěšení i muka.

Zda máš jediný důvod a co je původ toho,
ptám se, i když vím, že faktorů je mnoho.
Nenávist, zklamání, slabost a zlost ti duši plení,
v sebedestruktivní závislost se to časem mění.

00002011, Olga

0.4

Musím se ti přiznat, že se už přes týden pokouším zachytit dojmy z koncertu Jakea Bugga v pražském Lucerna Music Baru.

Jake mne hned od začátku těšil svým jednoduchým vystupováním. Oděn byl v černém tričku a černých kalhotách, které si během koncertu často povytahovával, tak jako to dělá většina jeho vrstevníků, (mimochodem, věděl jsi, že koncertová imidž Johnnyho Cashe také zahrnovala černé oblečení?), a bez zbytečných řečiček zahájil vystoupení spolu s basákem a bubeníkem skladbou There's a Beast and We All Feed It.

Skvěle zvolený playlist byl stejně dynamický, jako zpěvákův neuvěřitelný hlas. Pronikavý, specifické barvy, nevídaného rozsahu i charakteru. Smutné, romantické písničky vyznívaly ještě tesklivěji; rock’n’rollu dodal údernost a country hravost. Střídal songy z obou alb; chvíli ti nohy cukaly v rychlém tempu, to pak vystřídala intimita akustické kytary.

Odzbrojujícím způsobem udržoval oční kontakt s publikem. Jen jsem vůbec neměla tušení, jestli mi tím upřeným pohledem chce říct, že jsem výjimečná a že mne registruje – a každého dalšího, kterého rentgenuje svýma tmavýma očima, taky – nebo zdali šlo o pokus dotvořit specifickou atmosféru… Působil, jakoby si chtěl zapamatovat všechny tváře a zároveň byl jeho postoj tak sebevědomý a soustředěný, až to člověka mátlo, mnohdy popuzovalo.

Na podiu odvedl skvělou práci nejen po ‚vokální‘ ale i po ‚instrumentální‘ stránce. Několik písní proložil vydařenými sóly na elektrickou kytaru, do níž řezal při rychlejších What Doesn't Kill You, Slumville Sunrise. Proti tomu jsem ocenila i nádherný zvuk španělky, s jejímiž strunami si Jake pohrával v písničkách A Song About Love, Broken nebo Pine Trees.

Z Buggovy profesionality ale sálal chlad, který dokonale zmrazil všechny moje představy, jak se na koncertě odvážu. Byla jsem schopná jen strnule stát pod podiem, hltat každý jeho přesně naplánovaný pohyb a chabě oplácet onen odměřený výraz… co mi to bylo platné? Nakonec jsem se stejně celá rozplynula v Jakeově pseudomelancholické auře.

Když jsem dvě hodiny po příjezdu do Brna zjistila, že jsem ve vlaku nechala plakát, polilo mne horko. Sehnala jsem si číslo na České dráhy a s naivní představou, jak se s Jakem brzy shledám, jsem tam hned volala. Prý mám zavolat na Slovensko, neboť vlak mířil do Bratislavy, anebo rovnou kontaktovat Maďarské dráhy, protože to byla cílová stanice vlaku.

Paní od Slovenských železnic ze mne nadšená nebyla. Chtěla vědět podrobnosti, na něž jsem neznala odpověď. Nakonec prohlásila, že můžu zkusit zavolat za půl hodiny. Moc jsem sice v dobrý konec nevěřila, ale i tak jsem na internetu začala hledat spoj do Bratislavy a také kolik by mě stál nový plakát.

Nakonec štěstí stálo při mně.

Jake přicestoval Slovenskou strelou kolem půl osmé… a teď se vyjímá na čestném místě v mé ložnici.

Zaslouženě.

1. prosince 2013