1.0

Buď zdráv, Krysaři,

na hrudi cítím nesnesitelný tlak, A já se ptám proč? Proč se trápit? Byla si natěšená? Snad jsem to vysvětlil, navíc není nic závazné, Přišla sama, nezvala jsem ji… Kdo? Moje stalkerka Úzkost…na tvářích horký slzy Děláš si srandu? Jak dlouho se známe? Jasně jsem ti řekl, že o mně nic nevíš – jak pak můžeš takové věci cítit? Určuješ, jestli člověk může mít pocit, že o tobě něco ví nebo ne? Tohle je dost individuální, prostě jsem do toho spadla. Chceš mi to vytýkat? Chceš mi určit, kdy to mám začít cítit? Známe se asi 4 měsíce, a v hlavě zklamání a smutek. Příčinou jsi ty; Nikdy jsem tě do ničeho nenutil. To tvá hlava, a za tu už nemohu (Řekl bych, že to je asi nejdůležitější poznámka) Myslím, že jsem tam nic o nucení nepsala… Pouze jsem ti oznámila, že se ve mně něco děje v souvislosti s tebou. Neobviňuji tě, tvoje výřečnost uvedené pocity vždy dokázala odvrátit, teď už o nic takového nestojím… Připadám si podvedená, Podvedená? Já obchod nenabízel O obchodu vůbec nebyla řeč… To slovo může být použité v mnoha souvislostech a nepřekvapilo by mne, Tyto myšlenky si už nech, mýlila ses hodně krát, a i když je to jen ‚nepřekvapilo‘, tak každým vytvořením sebevíc absurdní myšlenky jí mimo vytvoření dáváš i určitý život a stává se časem méně a méně absurdní, a přitom to může být kravina, což už ty časem nepoznáš, ale jen ostatní, u kterých k tomu to procesu nedošlo a nadále se jim zdá prostě jen absurdní, Nechtěl bys, abych přestala přemýšlet úplně? Já ano, ale nejde to; pouze mne napadlo, že by to tak mohlo být vzhledem k uplynulým situacím, kdybys mne měl za nejhloupějšího člověka, kterého jsi kdy potkal.

Tohle jsem teď já: Naivní, Jak můžeš být naivní, vždyť jsem ti nic neslíbil. Něco se prostě nepodařilo, Jsi moc vztahovačný; naivní jsem proto, že bezprostředně věřím v dobro lidí, možná jsem měla napsat ‚důvěřivá‘, ale to ‚naivní‘ je větší urážkou (pro toho, komu je tento přívlastek určen) důvěřivý hlupák, To snad máš zas pocit, že lžu? který ti na všechno vždy kývl, podřídil se ti, trpěl tvé posměšky Cožpak nechápeš, že takovou věc si člověk nikdy nedovolí říci? Ani ten největší arogantní hlupák. Já se ti nesměji, naopak tomu všemu rozumím a akceptuji to, Nerozumím. Jakože se chovám arogantně? … Chceš popřít, že sis ze mě často utahoval? Tohle tím totiž myslím… a nejpodřadnější postavení v žebříčku tvých známých.

Už to nedokážu. Člověk dokáže vše. Nestojí mi to za to…?

Vždycky jsem tušila, že mě asi nebereš jako rovnocenného člověka, ale přikládala jsem to projevům psychické nemoci. Myslela jsem si, že pro tebe aspoň něco musím znamenat, Ok, uznávám. Toto je problém.  Mám to všude, ale opravdu ne tak moc. Jen lidem neřeknu, co cítím přímo, ale je pravda, že lidi to poznají, takže máš pravdu – tady to trochu vázne, Problém; řekla bych, že z mé strany neřešitelný… Vyjádři se prosím, když se se mnou vídáš a neutíkáš před rozhovory se mnou. Dnes jsi odřekl autorské čtení, na které jsme měli jít 27.7.

Psala jsem ti: „… Jo a počítám s tebou 27.7. – Krchovský, autorské čtení.“

Odpověděl jsi: „To počítej, pokud nebudu někde, kde doslova musím :)“

Vždyť v těchto větách to máš snad jasně napsaná, to ‚pokud‘. Tak o co jde. Je to jasný a teďka to zmíníš a je to jedna z věcí, proč jsi napsala ten dlouhý text, a přitom nebyl důvod, když je to kvůli něčemu, co je jasně hovadina.

Tento text jsem nepsala kvůli zrušení jednoho setkání, ale to zrušení byla poslední kapka. Při psaní jsem před sebou měla celou „historii“ nás… proto mne to tak vzalo a proto je to emotivnější, než by se dalo čekat.

Jedeš do Německa. Asi musíš. A vlastně tady, podle tvých slov, vůbec nebudeš, abychom se ještě mohli vidět. Tímhle jsi odmítl i Perfektní den, Řekl jsem, že si čas udělám, Neřekl. Tvoje zprávy jsem pochopila tak, že máš do konce prázdnin tolik akcí, že ani nebudeš doma; jestli jsem něco přehlídla, tak se omlouvám, o kterém jsem ti říkala, a na kterém mi tak záleží. „Nevadí“ mělo by tu stát. Ale nebude.

Zřejmě už pro mne ve tvém životě není místo – Vím, že ti nemám právo říkat, co můžeš řešit a co ne, ale o tomto tuplem nic nevíš, tak o tom se mnou nemluv, Já o tom s tebou mluvit nechtěla, pouze jsem to konstatovala. Napsala jsem, jak to cítím, to není nic špatného. Jestli je ti to takovým trnem v oku, tak prosím, do toho, řekni, jestli tam to místo je… rozhodně ho pro mě nechceš uvolnit. Nepamatuji si, že bys někdy kývl na moje pozvání ven. Jaký má tohle smysl, když mě nechceš poznávat, když jsem ti tak ukradená…? Smysl života si nechme až na dobu po smrti, do té doby nemá cenu jakýkoliv smysl řešit. Tohle nesouvisí se smyslem života, nýbrž s něčím, do čeho člověk cpe moc energie (v mém případě opravdu hodně)… a byl by rád věděl, když je možné se to dozvědět, jestli to nedělá zbytečně.

Psal jsi: „Je to krásný - … že o tobě nic nevím a že vlastně ani nechci, ani mě to nezajímá…“

Zamysli se nad tou větou ještě jednou, opravdu to je myšlené tak, jak si myslíš? Každé přečtení té věty mě zabolí… Ano, myslím, že mi přijde pořád stejná. Omlouvám se, jestli jsem v ní nedokázala odhalit vyznání lásky (sarkazmus).

Řekls, že necítíš aroganci, ale lhostejnost. Ani jeden z těchto pocitů není ten pravý pro základ dobrého vztahu. Vlastně mu vyloženě odporují. A co je dobré a co ne :-) Nechápu.

Od přátel a kamarádů vyžaduji úctu (toleranci) a lásku. Chci toho moc? Ne, ale věř mi, že úcta tam rozhodně je. Chuděrka se asi někde schovává… ještě jsem ji neviděla…

Nečekám, že se touto zprávou něco změní. Ano, změnilo. Opravdu? A co se změnilo? Už jsi konečně přišel na to, kdo jsem, a utíkáš? Jsi si tak jistý svým chováním… tak obrněný racionalitou – 1. část - to stou jistotou v chování - ano jsem; 2. část - radši mi to přibliž. To tvoje „bez emocí“, bez spontánnosti, bez vášně, mám u tebe pocit citové vyprahlosti; všechno řešíš rozumem, skoro jakoby sis city zakazoval. To ti nevytýkám, jen objasňuji, co obnáší tvá racionalita – to abys zabránil bolesti sevřít tě v náruči? Aby ti nemohlo být ublíženo? – Ve vztazích mi ublíženo býti nemůže. Vím, že to může vypadat jako názor, vzhledem k věku, předčasný, ale vím, proč to říkám.  A pochybuji, že zrovna v tvém případě by to mohlo bolet - a nemyslím to tak, jak to zní, že jsi něco míň, jen že jsi rozumná duše - kde je rozum tam jsem i já v tomto rozumný. Lichotíš mi… Já a rozumná? Skoro oxymóron :D – přes kterou se k tobě ale nemůžu dostat ani já. Jako bych stála před betonovou dvoumetrovou zdí, kterou je obehnán krásný, bohatý dům s pěstěnou zahrádkou, udržovaným trávníkem, bazénem. Promiň, ale naivně se mně to jeví, jako by si byla u něčeho senzačního, tak radši píšu, že jsem to nepochopil, jelikož nechci být tak naivní. Vyhledávám zajímavé lidi, kteří mají co říct, vedou neobvyklý život atd. Popis domu je metafora k těmto lidem a k jejich životu. Řadím tě mezi tyto osoby, mělo by to vyznívat jako pochvala. Dostala jsem pozvánku k jeho navštívení, Opravdu? Jen se ptám, jestli opravdu. Neříkám ano či ne. I když tvoje negativní mysl si bude, už proto, že se na to ptám, automaticky myslet, že ne, Je to obrazně řečeno, ale ano, opravdu. Tím, že jsi přijal moji nabídku ke konverzaci a tím, že jsi pak čas od času nabídl, jestli nepůjdeme ven pokecat. Kdybys nechtěl, abych tě poznávala, abych poznávala tvůj život (tvůj dům), už by ses mi neozval, ale teď stojím před pancéřovou branou a majitel, místo toho, aby mne vzal dovnitř, hovoří se mnou přes mikrofon u zvonku. Jeho hlas zní neurčitě, digitálně… a občas přátelsky, což mne stále udržuje v naději, Za to já nemohu, Na vině nemusí být nikdo. Ale myslela jsem tím to, že když jsi ještě nenapsal, že už mne nechceš vidět a stále se mnou komunikuješ, znamená to, že mi dovoluješ tě poznávat a že aby se to někam posouvalo, víc se mi otevřeš,… že mi bude otevřeno…

Nebude. Teď už to vím. 

Vše, co jsem napsal, se ti bude zdát hrozně tvrdé, není, stejně jako nic předtím. Je to jen tvoje mysl. Tímto se s tebou loučím. Poklona.

Když připouštíš, že se mi to může zdát tvrdé, asi víš, že jsi občas nemusel být tak útočný… Ale to je jedno, přešla jsem do stadia podivné apatie. 

19. července 2014 23:16, 20. července 2014 01:29, 20. července 2014 21:31