1_2.2

Čo mám urobiť, aby si bola šťastná? Čo mám urobiť, aby som počul a videl tvoj smiech, ktorý na tebe milujem? Čo mám urobiť, aby si nemala jeden smutný deň za druhým? Čo mám urobiť, aby z teba nebola znova ta vyschnutá ružička na hromade nešťastia? Je vôbec v mojich silách urobiť ťa šťastnou?

Milujem ťa a trápi ma, čo si prežívaš. Sám na tom nie som najlepšie. Celé je to na jednu vec a je mi z toho na vracanie.

Prestávam mať prehľad, o čo chalanom tam hore ide...

100720162203 T

Někdy nemůžeš udělat víc, než být.
A ono to stačí.

170920161848 M

1_2.0

Chybím ti?
Pověz...

Máš někdy chuť naskočit do nejbližšího vlaku a vydat se za mnou?
Přeješ si někdy potkat mě stát na ulici nebo před tvým domem?
Chceš někdy vyměnit vše, co máš, za chvilku v mém objetí?
Toužíš někdy říct mi o všech plánech, které se mnou máš?
Cítíš někdy fyzickou bolest při vzpomínce na můj dotek?
Myslíš někdy na to, jaké bude naše příští shledání?
Je ti někdy úzko z toho času, který nás rozděluje?

280820161932 M

Je mi ľúto času, ktorý nás rozdeľuje. Na ostatné otázky je mi ťažké odpovedať. Snažím sa potláčať smutné myšlienky s tebou. Nemám na nich energiu. Asi by som sa zbláznil, keby som sa nad tým zamýšľal. Som ako kôň s klapkami na očiach, ktorý vidí len dopredu. V okamihu, v ktorom sa lúčime mám chuť naskočiť do vlaku a odisť s tebou. Keď vlak odchádza, tak myslím už len na ten, ktorý mi ta znova prinesie. Škrtám dni v kalendári a snažím sám seba presvedčiť, že to celé má zmysel. No mám pocit, že ťa pomaly strácam, lebo ťa nevládzem milovať tak veľmi ako by si si želala, že nepociťuješ moju lásku, tak ako sa patrí, že sa ti nedokážem venovať dostatočne... To ma trápi najviac.

Fyzickú bolesť nepociťujem. Skôr je to psychická prázdnota a citová otupelost, pretože moje srdce patrí tebe. So svojím príchodom mi ho prinesieš a ožijem. S tvojim odchodom si ho zoberieš a telo za ním plače. Potom sa premením na pracovný stroj – existujem a fungujem za účelom plnenia úloh. Keď ťa vidím na Skype, si ako záblesk života, spomienka, že žijem. Nemám potrebu rozprávať. Len si užívam teba – trailer na život.

280820162152 T

1_0.9

Milý T.,

dnes máš 25. narozeniny.

Musím říci, že je skvělé mít staršího chlapa. Mám v Tobě totiž velký vzor.

Jsi ta nejspeciálnější osoba, kterou jsem kdy poznala.

Když jde o Tvou rodinu a blízké, jsi člověkem, který je citlivý k bolesti druhých, starostlivě a štědře o všechny pečuje a i v těch nejnepříjemnějších chvílích jim vykouzlí úsměv na tváři.

Když jde o vzdělávání a práci, jsi člověkem svědomitým, který do všeho dává kousek sebe a který svou inteligencí a bystrostí strká spoustu lidí ve svém okolí do kapsy.

Když jde o život a volný čas, jsi člověk aktivní, který se neustále zdokonaluje, učí a který touží objevovat nepoznané.

A když jde o Tebe jako o osobnost, umíš si vychutnat přítomný okamžik a máš pevnou vůli, díky níž ve svém životě dosahuješ velkých výsledků. Za každou cenu hledáš pravdu a nebojíš se projevit vlastní názor.

To vše na Tobě obdivuji, to vše na Tobě miluji, to vše Tebe dělá Tebou a za to všechno děkuji.

Přeji ti zdraví, štěstí, lásku, ať Bůh žehná Tvé kroky a ať je Ti stále na blízku.

S láskou

M. ♥

 

060620161013 M

7.9

Já tebe taky...

310120162010 M

7.8

Usínám a chtěl bych se vrátit
o ňákej ten rok zprátky,
bejt zase malým klukem,
kterej si rád hraje,
kterej je s tebou.

Blue Effect - Sluneční hrob

"Pamatuješ?" psala jsem ti.
A nedostala odpověď.
Zřejmě nám ještě stále nepřeje... okolnost.

Jestli existuje nějaký důkaz,
že mezi námi kdysi bylo silné bratrské pouto,
je to právě tato písnička.

250120162110 M

7.7

"Chtěl bych jí napsat, proč jsi mi tak daleko, ale zítra, myslím, dělá přijímačky a musí myslet na ně. A já brečím v posteli. Co dělám špatně?"

"Znám přesně ten pocit. kolikrát jsem takto ležela v posteli já a nebylo útěchy. Zpětně mám pocit, že to byly nezbytné situace pro to, abych později, až se s ním setkám, mohla naopak prožívat obrovské štěstí díky kontrastu těchto dvou událostí.

Občas v tomto stavu posílám: Myslím na tebe.
Druhého tím nevyřadíš z provozu a přitom je v tom obsaženo:
Chybíš mi.
Přála bych si, abys tu byl se mnou.
Bolí mě, když nejsi se mnou.
Miluji tě.
..."

040120160003 B
040120160811 M

6.3

Mám se.

 

Jaký mám strach ti psát tyto slova: "Zase píši! Ikdyž," ikdyž jsou pro mě orgasmem.
Víš něco mě nutí Ti psát. Asi sem to já. Musím ti psát, omlouvám se.

Alespoň Ti píšu věci důležité, škoda, že je to většinou pouze jedna věta.


161220151830 B

4.1

Mohl by ses prosím naklonovat?

041020151711 M

3.8

Asi bych měla začít dělat to, co mě baví a co mi něco dává; a nalezení někoho, s kým si budu rozumět po fyzické, psychické i duchovní stránce, bude jakýmsi bonusem k tomu, že konečně žiju život svůj a podle sebe a ne podle těch, k nimž vzhlížím nebo o jejichž pozornost stojím, a ne tak, abych se zalíbila druhým, ale abych se líbila sobě.

Celý tohle bytí bude mít smysl možná jen když součet pozitivních prožitků bude mít převahu nad součtem těch negativních.

290420132302 M

Je krásné najít důkaz o vyzrálosti intelektu mého osmnáctiletého já.

2.8

Náš vztah, to je vlastně rostoucí hromádka mnoha paradoxů, náhod, velké spousty zážitků, okamžiků, a neskutečného množství slziček a smíchu.

Tuším, že se z těch surovin pokoušíme cosi postavit – nějaký základní tábor, kam se oba po namáhavých denních i týdenních výšlapech vracíme pro občerstvení a odpočinek. Tábor neposkytuje jen zázemí v podobě multifunkčních pokojíčků pro všechny typy potřeb, ale i pečující prostředí pro případ nemoci nebo zranění. Čím kvalitnější bude tábor, tím snazší pro nás budou i ty nejsložitější výstupy do hůře přístupných míst.

Nevím, jak ty, ale já jsem nikdy nebyla moc výtvarně nadaná, abych uměla něco smysluplného uplácat z takových látek a navíc s pomocí epoxidového lepidla (vznikajícího alkalickou polykondenzací důvěry a lásky). Jestli tě napadá, jak tyto složky dávat dohromady, abychom mohli systematicky rozšiřovat společný základní tábor, dej mi prosím vědět; mně se zatím podařilo přilepit si pár těch věcí na kalhoty a nejde to dolů.

S láskou

M.

010820151059 M

2.6

 
Vezmi mne s sebou

Vezmi mne s sebou, ať půjdeš kamkoli!
Ať půjdeš do dálek, či před dům do polí.

Já ti nebudu překážet. Ne, to bych nechtěla.
Já se ti umenším! Chceš? Budu bez těla.

Budu jen děvčátko, jen pejsek, budu malá,
budu jen kolem tvého krku přehozená šála...

Ať půjdeš do dálek, kde bolest nebolí,
ať půjdeš do své těžké denní práce,

vezmi mne s sebou! Stanu se čímkoli!
Stanu se třeba drobinkou v tvé kapse.


Milan Kundera - Monology 1957

310720150100 M

1.8

S. (/B.),

Už dlouho toužím dát ti najevo, jak moc si vážím našeho vztahu. Jak moc si vážím všech konverzací, které jsme za dobu, co se známe, vedli. Ještě naléhavější ta touha je od posledního rozhovoru, který probíhal převážně na prvním nástupišti brněnského vlakového nádraží.

Neodhodlala jsem se, a asi se mi to ani nikdy nepodaří, vyznat mou náklonnost a vděčnost, kterou vůči tobě cítím. Jsem si víc než jistá, že by to verbálně vyznělo jako klišé.

(Byl) jsi první, kdo ve mně probudil myšlenku, že můžu být milována. Že má přítomnost může někomu udělat radost. Že mé názory si zaslouží pozornost. Že někoho zajímám. Že jsem pěkná.

(Byl) jsi jeden ze dvou, s kým jsem mluvila o literatuře, o básních, o autorech,… s kým jsem objevovala krásu českého jazyka, s kým jsem si psala uprostřed noci, s kým jsem diskutovala o otázkách nejrůznějšího zaměření, s kým jsem strávila hodiny mluvením a (pseudo) filosofováním.

(Byl) jsi jediný, ke komu jsem si vytvořila silnou citovou vazbu i přesto, že jsme se téměř vůbec nevídali, neznali a nesdíleli své každodennosti, své zážitky.

(Byl) jsi jedním z mála lidí z mého okolí, kteří disponují rozsáhlejší slovní zásobou a píší tak čtivé, sofistikované texty.

(Byl) jsi jedinečný svým přístupem k Bohu a k otázkám víry. Inspiroval jsi mne k intenzivnějšímu navazování kontaktu s Bohem.

Nejsi pro mne nežádoucím můstkem zpět do minulosti, nýbrž důkazem, že Brno mi v mé minulosti nepřinášelo jen smutek a úzkost, ale i rozptýlení a prostor pro změnu pohledu. Byla by chyba odstřihnout tě stejným způsobem jako jiné. Připravila bych se o cenný vztah – plný úcty a pravdy.

Vím, že na přátelství je nutné pracovat, zároveň mám ale pocit, že vůbec nemusí jít o nějaké očividné a praktické kroky – konkrétně u nás vše funguje na principu manipulace s nehmotnou myšlenkou ležící v hlavě a tvořící impresi blízkosti, důvěry a nepostradatelnosti toho druhého. To má za následek vyřazení času jakožto podstatného činitele při rozvoji čehokoliv. Ať už je interval mezi našimi jednotlivými setkáními (v reálném nebo imaginárním světě) jakkoliv velký, neovlivňuje žádnou oblast vztahu – snad jen potřebu druhého „konečně“ zase vidět… Není to krásné?

K.

 

240320152127 M

1.7

Miluji, když analyzuješ situaci nebo úkol a rozpitváš ho na kousky, až se zdá být velmi jednoduchý

Miluji, když vedle sebe usínáme a ty se v polospánku přitiskneš a líbneš mi pusu na čelo

Miluji, když se necháš unést návalem radosti a obejmeš mě zezadu kolem pasu

Miluji, když proneseš nějakou šílenost, která by mě nikdy nenapadla

Miluji, když mi jen tak napíšeš zprávu, protože na mě zrovna myslíš

Miluji, když se snažíš zlehčit vážnou situaci cynickým komentářem

Miluji, když se sám od sebe rozpovídáš a mluvíš a mluvíš

Miluji, když stojíš ve dveřích a máváš mi na rozloučenou

Miluji, když si nedáš rukavice a chytneš mě za ruku

Miluji, když se na mě někdy jen tak mlčky díváš

Miluji, když tvůj smích slyším přes troje dveře

Miluji, když máš na hřbetu ruky vystouplé žíly

Miluji, když se začneš smát, a já nevím čemu

Miluji, když tě nečekaně potkám ve škole

Miluji, když se spontánně projevíš

Miluji, když máš na sobě košili

Miluji, když spíš v mojí posteli

Miluji, když…

 

100320151825 M

 

1.4

... Deprese možná člověka pokládají na lopatky, bravurně dělají válečky, klečí ti na žebrech a jedno po druhém lámou, ale bolest, kterou způsobují, je důkazem, že jsi stále člověk, že cítíš, že žiješ. ...

051220141317 M

1.2

Píšu ti dopis
a po tváři stéká mi
drobounká slzička
Bez přátel
Bez naděje k životu
Píšu ti dopis
Ubohá slzička?
Jen žíznivá kapička
a za ní se vinoucí
krvavá cestička
Píšu ti dopis
Kde je ta slzička?
Dočista zmizela
Byla tak maličká

060520131457 Olga

1.1

Mlhavý říjnový ráno.

Broken Jakea Bugga nemilosrdně táhne mým zvukovodem, aby dobylo sluchový nerv.

TO sladkobolný Broken, NAŠE Broken.

A já nic necítím.
Žádné dojetí ani slzičky na krajíčku nebo sentiment stoupající do hlavy.

Broken se stalo manifestem našeho vztahu; a tehdy na tom koncertu, kde se to všechno lámalo, jsem věděla, že Broken bylo napsané přímo pro mě, pro nás. Bylo naší minulostí, přítomností a předurčilo i budoucnost.

Broken už ale nikdy nebude víc, než extrémně působivou, pěknou písničkou. Zmizel jsi ty a tvoje kytara, čas pak rozkradl ten zbytek, který jsi tu při útěku zapomněl. Nás dva v Praze; hodiny v kavárně, Pohlavní styk ve vlaku, romantický dopisy, to magický, co se kolem nás dělo (a neříkej, že sis nevšiml, bilo to do nosu). Vzal si i Mary a Toma. 

Všechno to teď žije samo jako černobílé vzpomínky zbavené citu, pachu a chuti.

Písničku dělají výjimečnou momenty a události s ní spojené, lidé, ke kterým jsme něco cítili. A když vazbu k tomu všemu ztratíme, ztratí ji i samotná píseň. 

Stačilo otevřít okno, zamést podlahu, sklidit nepořádek ze stolu a setřít prach.
Někdy takové málo přispěje k tomu, abychom se cítili mnohem líp.

Mary
Ta, která byla předně stvořena pro Toho-kluka-s-kytarou a konečně ji můžeme prohlásit za mrtvou

1.0

Buď zdráv, Krysaři,

na hrudi cítím nesnesitelný tlak, A já se ptám proč? Proč se trápit? Byla si natěšená? Snad jsem to vysvětlil, navíc není nic závazné, Přišla sama, nezvala jsem ji… Kdo? Moje stalkerka Úzkost…na tvářích horký slzy Děláš si srandu? Jak dlouho se známe? Jasně jsem ti řekl, že o mně nic nevíš – jak pak můžeš takové věci cítit? Určuješ, jestli člověk může mít pocit, že o tobě něco ví nebo ne? Tohle je dost individuální, prostě jsem do toho spadla. Chceš mi to vytýkat? Chceš mi určit, kdy to mám začít cítit? Známe se asi 4 měsíce, a v hlavě zklamání a smutek. Příčinou jsi ty; Nikdy jsem tě do ničeho nenutil. To tvá hlava, a za tu už nemohu (Řekl bych, že to je asi nejdůležitější poznámka) Myslím, že jsem tam nic o nucení nepsala… Pouze jsem ti oznámila, že se ve mně něco děje v souvislosti s tebou. Neobviňuji tě, tvoje výřečnost uvedené pocity vždy dokázala odvrátit, teď už o nic takového nestojím… Připadám si podvedená, Podvedená? Já obchod nenabízel O obchodu vůbec nebyla řeč… To slovo může být použité v mnoha souvislostech a nepřekvapilo by mne, Tyto myšlenky si už nech, mýlila ses hodně krát, a i když je to jen ‚nepřekvapilo‘, tak každým vytvořením sebevíc absurdní myšlenky jí mimo vytvoření dáváš i určitý život a stává se časem méně a méně absurdní, a přitom to může být kravina, což už ty časem nepoznáš, ale jen ostatní, u kterých k tomu to procesu nedošlo a nadále se jim zdá prostě jen absurdní, Nechtěl bys, abych přestala přemýšlet úplně? Já ano, ale nejde to; pouze mne napadlo, že by to tak mohlo být vzhledem k uplynulým situacím, kdybys mne měl za nejhloupějšího člověka, kterého jsi kdy potkal.

Tohle jsem teď já: Naivní, Jak můžeš být naivní, vždyť jsem ti nic neslíbil. Něco se prostě nepodařilo, Jsi moc vztahovačný; naivní jsem proto, že bezprostředně věřím v dobro lidí, možná jsem měla napsat ‚důvěřivá‘, ale to ‚naivní‘ je větší urážkou (pro toho, komu je tento přívlastek určen) důvěřivý hlupák, To snad máš zas pocit, že lžu? který ti na všechno vždy kývl, podřídil se ti, trpěl tvé posměšky Cožpak nechápeš, že takovou věc si člověk nikdy nedovolí říci? Ani ten největší arogantní hlupák. Já se ti nesměji, naopak tomu všemu rozumím a akceptuji to, Nerozumím. Jakože se chovám arogantně? … Chceš popřít, že sis ze mě často utahoval? Tohle tím totiž myslím… a nejpodřadnější postavení v žebříčku tvých známých.

Už to nedokážu. Člověk dokáže vše. Nestojí mi to za to…?

Vždycky jsem tušila, že mě asi nebereš jako rovnocenného člověka, ale přikládala jsem to projevům psychické nemoci. Myslela jsem si, že pro tebe aspoň něco musím znamenat, Ok, uznávám. Toto je problém.  Mám to všude, ale opravdu ne tak moc. Jen lidem neřeknu, co cítím přímo, ale je pravda, že lidi to poznají, takže máš pravdu – tady to trochu vázne, Problém; řekla bych, že z mé strany neřešitelný… Vyjádři se prosím, když se se mnou vídáš a neutíkáš před rozhovory se mnou. Dnes jsi odřekl autorské čtení, na které jsme měli jít 27.7.

Psala jsem ti: „… Jo a počítám s tebou 27.7. – Krchovský, autorské čtení.“

Odpověděl jsi: „To počítej, pokud nebudu někde, kde doslova musím :)“

Vždyť v těchto větách to máš snad jasně napsaná, to ‚pokud‘. Tak o co jde. Je to jasný a teďka to zmíníš a je to jedna z věcí, proč jsi napsala ten dlouhý text, a přitom nebyl důvod, když je to kvůli něčemu, co je jasně hovadina.

Tento text jsem nepsala kvůli zrušení jednoho setkání, ale to zrušení byla poslední kapka. Při psaní jsem před sebou měla celou „historii“ nás… proto mne to tak vzalo a proto je to emotivnější, než by se dalo čekat.

Jedeš do Německa. Asi musíš. A vlastně tady, podle tvých slov, vůbec nebudeš, abychom se ještě mohli vidět. Tímhle jsi odmítl i Perfektní den, Řekl jsem, že si čas udělám, Neřekl. Tvoje zprávy jsem pochopila tak, že máš do konce prázdnin tolik akcí, že ani nebudeš doma; jestli jsem něco přehlídla, tak se omlouvám, o kterém jsem ti říkala, a na kterém mi tak záleží. „Nevadí“ mělo by tu stát. Ale nebude.

Zřejmě už pro mne ve tvém životě není místo – Vím, že ti nemám právo říkat, co můžeš řešit a co ne, ale o tomto tuplem nic nevíš, tak o tom se mnou nemluv, Já o tom s tebou mluvit nechtěla, pouze jsem to konstatovala. Napsala jsem, jak to cítím, to není nic špatného. Jestli je ti to takovým trnem v oku, tak prosím, do toho, řekni, jestli tam to místo je… rozhodně ho pro mě nechceš uvolnit. Nepamatuji si, že bys někdy kývl na moje pozvání ven. Jaký má tohle smysl, když mě nechceš poznávat, když jsem ti tak ukradená…? Smysl života si nechme až na dobu po smrti, do té doby nemá cenu jakýkoliv smysl řešit. Tohle nesouvisí se smyslem života, nýbrž s něčím, do čeho člověk cpe moc energie (v mém případě opravdu hodně)… a byl by rád věděl, když je možné se to dozvědět, jestli to nedělá zbytečně.

Psal jsi: „Je to krásný - … že o tobě nic nevím a že vlastně ani nechci, ani mě to nezajímá…“

Zamysli se nad tou větou ještě jednou, opravdu to je myšlené tak, jak si myslíš? Každé přečtení té věty mě zabolí… Ano, myslím, že mi přijde pořád stejná. Omlouvám se, jestli jsem v ní nedokázala odhalit vyznání lásky (sarkazmus).

Řekls, že necítíš aroganci, ale lhostejnost. Ani jeden z těchto pocitů není ten pravý pro základ dobrého vztahu. Vlastně mu vyloženě odporují. A co je dobré a co ne :-) Nechápu.

Od přátel a kamarádů vyžaduji úctu (toleranci) a lásku. Chci toho moc? Ne, ale věř mi, že úcta tam rozhodně je. Chuděrka se asi někde schovává… ještě jsem ji neviděla…

Nečekám, že se touto zprávou něco změní. Ano, změnilo. Opravdu? A co se změnilo? Už jsi konečně přišel na to, kdo jsem, a utíkáš? Jsi si tak jistý svým chováním… tak obrněný racionalitou – 1. část - to stou jistotou v chování - ano jsem; 2. část - radši mi to přibliž. To tvoje „bez emocí“, bez spontánnosti, bez vášně, mám u tebe pocit citové vyprahlosti; všechno řešíš rozumem, skoro jakoby sis city zakazoval. To ti nevytýkám, jen objasňuji, co obnáší tvá racionalita – to abys zabránil bolesti sevřít tě v náruči? Aby ti nemohlo být ublíženo? – Ve vztazích mi ublíženo býti nemůže. Vím, že to může vypadat jako názor, vzhledem k věku, předčasný, ale vím, proč to říkám.  A pochybuji, že zrovna v tvém případě by to mohlo bolet - a nemyslím to tak, jak to zní, že jsi něco míň, jen že jsi rozumná duše - kde je rozum tam jsem i já v tomto rozumný. Lichotíš mi… Já a rozumná? Skoro oxymóron :D – přes kterou se k tobě ale nemůžu dostat ani já. Jako bych stála před betonovou dvoumetrovou zdí, kterou je obehnán krásný, bohatý dům s pěstěnou zahrádkou, udržovaným trávníkem, bazénem. Promiň, ale naivně se mně to jeví, jako by si byla u něčeho senzačního, tak radši píšu, že jsem to nepochopil, jelikož nechci být tak naivní. Vyhledávám zajímavé lidi, kteří mají co říct, vedou neobvyklý život atd. Popis domu je metafora k těmto lidem a k jejich životu. Řadím tě mezi tyto osoby, mělo by to vyznívat jako pochvala. Dostala jsem pozvánku k jeho navštívení, Opravdu? Jen se ptám, jestli opravdu. Neříkám ano či ne. I když tvoje negativní mysl si bude, už proto, že se na to ptám, automaticky myslet, že ne, Je to obrazně řečeno, ale ano, opravdu. Tím, že jsi přijal moji nabídku ke konverzaci a tím, že jsi pak čas od času nabídl, jestli nepůjdeme ven pokecat. Kdybys nechtěl, abych tě poznávala, abych poznávala tvůj život (tvůj dům), už by ses mi neozval, ale teď stojím před pancéřovou branou a majitel, místo toho, aby mne vzal dovnitř, hovoří se mnou přes mikrofon u zvonku. Jeho hlas zní neurčitě, digitálně… a občas přátelsky, což mne stále udržuje v naději, Za to já nemohu, Na vině nemusí být nikdo. Ale myslela jsem tím to, že když jsi ještě nenapsal, že už mne nechceš vidět a stále se mnou komunikuješ, znamená to, že mi dovoluješ tě poznávat a že aby se to někam posouvalo, víc se mi otevřeš,… že mi bude otevřeno…

Nebude. Teď už to vím. 

Vše, co jsem napsal, se ti bude zdát hrozně tvrdé, není, stejně jako nic předtím. Je to jen tvoje mysl. Tímto se s tebou loučím. Poklona.

Když připouštíš, že se mi to může zdát tvrdé, asi víš, že jsi občas nemusel být tak útočný… Ale to je jedno, přešla jsem do stadia podivné apatie. 

19. července 2014 23:16, 20. července 2014 01:29, 20. července 2014 21:31

0.9

Milý Winstone,

je to za námi. Ta doba, kdy jsme museli jeden druhého vídat, ubližovala nám oběma, jen každému jiným způsobem.

Bála jsem se, že se budeš pokoušet o nějaké rozloučení, jak jsme to měli ve zvyku ty předchozí roky; nevěděla bych, jak reagovat, neboť by si to tolik protiřečilo s tvým dosavadním chováním.

Vždy jsem se tebou cítila přehlížená (já tebou přehlížená byla); ta poslední, kterou bys mohl mít rád. To jsem se ti opravdu tak hnusila? Asi ano, a tvoje ignorace byla tím největším trestem za mou ješitnost.

Am I wrong? (Alice in Chains)

Ty víš, že jsem si vážila tvých názorů, často jsem s tebou souhlasila a vnitřně tak nějak souzněla s tvými postoji… Ale náš poslední rozhovor mne utvrdil v tom, že se mýlíš; že nad některými tvými výroky nelze polemizovat – natož jim dávat za pravdu. A také jsem si uvědomovala, že jeden druhého vůbec neznáme. VŮBEC.

Řekl jsi, že mi Žilinu nepřeješ; z většího do malého města je to dost na nic.

Napadlo tě, že jsem v jiné situaci, než ty? Že necourám po hudebních klubech, nežiju nespoutaný život se svou partičkou skvělých kámošů, nejsem obletovaná a hýčkaná a nepotřebuju využívat všech výhod velkoměsta?

Troufám si říct, že by mi k životu stačil přístup k železnici, kavárna, inteligentní a empatický přítel, kvalitní četba a hudba ve sluchátkách.

You think it’s funny, well

You’re drowning in it too. (Alice in Chains)

Když jsem začínala brát antidepresiva, byla tu jakási naděje: konečně začnu žít, konečně mi bude dobře a konečně vezmu život do vlastních rukou.

Čím blíž byla maturita, rozhodování se, kam dál, a stavění nových základů (které měly nahradit ty staré, prohnilé lží), tím víc jsem si byla jistá, že můj život mají v rukou všichni ostatní, jenom ne já.

A co bylo horší, já v té tmě beznaděje nemohla najít vlastní ruce, abych jimi získala zpět to, co mi patří. Zmocňovala se mne čím dál větší panika.

Bylo mi hůř i přes ty posraný tabletky radosti, přidal se k nim i těžce návykovej neurol na úzkost – a ti všichni společnými silami zavraždili Arnolda a Olgu, moji kreativitu, moji přizpůsobivost a empatii – ale ani tak jsem nedokázala vyjít mezi lidi a čelit jejich posměchu, nenávisti a ignoraci. Vyvrcholilo to nárůstem nezvladatelného odporu k Vaňkovi a celé jeho sebrance. Psychiatr to nazval schizofrenií, já realitou.

Chaos and hate shadow me

Pain – it fills me up 

Only one thing makes me feel 

Missing better half of me (Alice in Chains)

Neměli rádi mou osobnost, ale zamlouvala se jim má obětavost a extrémní ochota, to, že jsem vždycky do všeho šla, že jsem se vždy o všechno postarala a oni nemuseli dělat nic. Ve chvíli, kdy jsem přestala, popuzeně krčili nos a ukazovali prstem. Jak si to vůbec může dovolit? Proč kolem nás dál neposkakuje jako cvičenej pejsek? PROČ SE VŮBEC NARODILA? Rychle jsem se stala krysou. Možná jsem se do role pomocníčka nastylizovala sama a možná měli stále všichni na výběr, jak mne budou vnímat.

Surrounded by empty souls

artificial courage used 

And because so, once was mine 

I walk this maze alone (Alice in Chains)

Welcome my son, welcome to the machine 

Where have you been? 

It’s alright we know where you’ve been! 

You’ve been in the pipeline, filling in time 

Provided with toys and ‚Scouting for Boys‘ 

You bought a guitar to punish your ma 

And you didn’t like school 

And you know you’re nobodys fool 

So welcome to the machine 

Welcome my son, welcome to the machine 

What did you dream? 

It’s alright we told you what to dream 

You dreamed of a big star, he played a mean guitar 

He always ate in the steak bar 

He loved his Jaguar 

So welcome to the machine (Pink Floyd, samozřejmě)

Chci jít do Žiliny, nebo do Pardubic. Chci vypadnout z téhle temné jámy lvové, kde mi všichni tvrdí, že jsem svobodná.

Black is all I feel, 

so this is how it feels to be free…? (Alice in Chains)

Potřebuju začít (úspěšně) znovu, najít někoho, kdo si mne bude vážit a u koho budu mít jistotu, že moje výkřiky slyší. Už víc nesnesu hořkost pohledů a nevole svého okolí.

Já ležela na dně – nedokážeš si představit, jakou sílu má rozpínavá síla uvnitř nás, která se nás snaží roztrhat na kusy – a přesto zůstávám bovaristou. Některé stránky našich osobností se asi nikdy nezmění, zřejmě se jedná o nepodmíněné reflexy, které se ani opakováním chyb v jejich neprospěch nedají odnaučit.

Ta kocovina je nekonečná!

M.

P. S.: Myslím, že jsi neměl právo něco takového říkat, když jsi (ještě) nečetl dopisy. Je to, jakoby čerstvý maturant z gymnázia tvrdil, že ví všechno o biotechnologiích a že je na ně odborník.

P. P. S: Víš jaký je rozdíl mezi ignorací a lhostejností?

5. června 2014 23:20

0.6

Drahý Edwine,

tenkrát pod Karlovým mostem, když jsi hrál a zpíval, jsem pociťovala něco výjimečného a krásného. A když jsi pak kvůli prasklé struně odcházel, měla jsem dojem, že odchází i část mě.

Ten odchod ve mne zasel semínko nepokoje a smutku, které se okamžitě ujalo a počalo růst. V osamělých chvílích jsem cítila, jak ve mne vyrůstá strom a jeho větve tlačí na můj hrudní koš, toužící po větším prostoru.

Docházelo mi, že jsem něco promarnila.

Docházelo mi, že to bylo něco důležitého. Nebo jsem to důležitým dělala já sama?

A došlo mi, že jen já tohle můžu zvrátit.

Že další víkend pojedu do Prahy a najdu si tě, se jevilo jako největší šílenství. Ale větévky se dožadovaly svého místa, jejich tlačení sílilo, a proto jsem se definitivně rozhodla opravdu se rozjet do Prahy a pohledat tam prostředek, kterým bych stromu zasadila smrtící ránu.

Všechny přípravy se odehrávaly jakoby v mlze. Snad jsem si ani nepřipouštěla, že se mne onen nápad týká. Teprve, když jsem na své modré esce ujížděla černým podzimním ránem, mi štiplavé ledové polibky vykouzlily na tváři překvapený úsměv. Já fakt jela do Prahy! O půl páté ráno! S dědečkovou předrevoluční mapou!

Bylo 28. září 2013. Státní svátek. Svatý Václav.

Zatoužila jsem celé putování svěřit pod Boží ochranu. To se však po příjezdu do Prahy počalo jevit jako nereálné. Kostely na mne hleděly nedobytně a trochu vyčítavě, a svým pohledem mne doprovodily až ke katedrále svatého Víta.

Užasle jsem hleděla na ceduli oznamující mši začínající za půl hodiny ve Svatováclavské kapli. Usedla jsem na jednu ze židlí, které se nacházely jen pár metrů od hrobky svatého Václava, a svěřila jsem vše do Božích rukou.

S nově načerpaným elánem jsem se vydala na dlouhou procházku pražskými ulicemi, kterou jsem pravidelně prokládala zastávkami u Karlova mostu.

Ale nikdy jsem tě tam nenašla. Protivné, sílící větve mi bolestivě roztahovaly celé nitro, nedalo se to vydržet.

Při jednom z dalších návratů, jsem se osmělila a oslovila zdejší prodavačku kvalitních českých klobás. Na dotaz, jestli nezná nějakého kluka s kytarou, zpívajícího písničky od Pink Floyd nebo od Red Hot Chili Peppers, odpověděla mírně zavádějícím popisem blonďáka, který hraje hlavně tvorbu Beatles a to u Lennonovy zdi.

Tonoucí se stébla chytá – a já jsem toho jasným důkazem. S novým nadšením jsem mířila ke zdi. Už u můstku jsem měla dojem, že slyším zvuk kytary, ... ale kromě nadšeně se fotografujících turistů zde nikdo nebyl.

Z Prahy jsem odjížděla zklamaná. A přesto mne poléval jakýsi klid… Vize následujícího dne, kdy se bude cesta opakovat. Vize jasně daného místa, kde tě budu hledat.

Scénář pro nedělní den byl podobný tomu sobotnímu.

S jednou výjimkou. Ráno jsem zašla na Kampu do parku, kde jsem pro tebe sepsala co nejupřímnější dopis. Napadlo mne, že pokud tě nenajdu, poprosím onu paní ze včerejška, aby ti psaní předala.

Nějakou záhadou jsem se ocitla na Lázeňské, v kostele Panny Marie pod řetězem a s domněním, že se nacházím v kostele Panny Marie vítězné na Karmelitské, kde je k vidění Pražské Jezulátko, jsem zůstala na mši. Jaký šok to pro mne pak byl, když jsem vyšla z chrámu, zašla za roh a přede mnou se tyčila Lennonova zeď v celé svojí kráse.

A ty jsi tam nebyl.

Prošla jsem si celý park kolem Petřína, bloudila jsem uličkami, míjela příjemně naladěné lidi a stále jsem oddalovala chvíli, kdy naposled překontroluji, co jsem napsala do dopisu, a svěřím jej té paní.

Najednou byl akorát čas vydat se ke Karlovu mostu a pak na nádraží, abych včas dorazila domů.

Koupila jsem si dvě pizzy, neboť mi po celém dni vyhládlo, a štrádovala jsem si to směr Kampa. Napadlo mne zajít naposled ke kostelu, projít kolem Lennonovy zdi a pak se nadobro s Prahou rozloučit. Jenže po obou se jakoby slehla zem. Bloudila jsem ulicemi, postávala na opuštěných náměstíčkách, brejlila jsem do mapy, ale vůbec jsem neměla tušení, jak se ona místa jmenují.

Až po mnoha zoufalých pokusech, které stromu poskytly živiny pro další urputný a nežádoucí růst, se mi podařilo dojít alespoň pod Karlův most a odtud už jsem směr znala.

Na můstku mi docvaklo, že žádnou hudbu neslyším, ale setrvačností jsem šla dál. Náhle, jakoby střihem, mne obklopovaly líbezné tóny Let it be. A když jsem si všimla, kdo je jejich původce, roztáhla se mi ústa do neuvěřitelného úsměvu. Přísahám, že nikdy jsem nepocítila takové štěstí, jako právě v tu chvíli. Čekala jsem, až dozpíváš; nedokázala jsem se hnout, jen jsem na tebe hleděla a pokoušela jsem se tomu všemu uvěřit.

Vytáhla jsem nezkontrolovaný dopis, na jehož obálce bylo nadepsáno „Ten kluk s kytarou“ a se slovy „Strašně ráda tě vidím,“ jsem ti ho předala.

Byl jsi v šoku; to mne rozesmálo a potěšilo.

Řekla jsem ti, že mám hroznou radost, že jsem tě našla, protože včera, když jsem tě hledala, jsi tam nebyl.

Nevím, jak jsi to udělal, ale strom byl pryč. Dotěrné větve, silný kmen, bolestivý tlak – to všechno zmizelo během našeho krátkého rozhovoru.

Pamatuješ, na co ses mne zeptal?

Jestli mám facebook. A když jsem zakroutila hlavou, poznamenal's, že bys ho také raději neměl. Vyhrkla jsem, že máš všechno v dopise a že už musím jít na vlak.

Odcházela jsem – a nedokážu popsat, jak nádherně jsem se cítila. 

Uplynulou událost jsem se slzami v očích rozdýchávala na Karlově mostě. Celá moje bytost se chvěla pod dotekem Božího milosrdenství a opakovala slova díků. 

Vzpomínám na to právě teď proto, že mám tendence brát tě jako samozřejmost a lpím na zbytečnostech, které by mohly náš křehký vztah zničit... Nakonec tedy vítám každou (mnohdy nepříjemnou) okolnost, díky níž si připomenu, jak nevšední toto všechno je a že by byla hloupost to zahodit. 

S láskou 

Mary

k večeru 16. prosince 2013