0.6

Drahý Edwine,

tenkrát pod Karlovým mostem, když jsi hrál a zpíval, jsem pociťovala něco výjimečného a krásného. A když jsi pak kvůli prasklé struně odcházel, měla jsem dojem, že odchází i část mě.

Ten odchod ve mne zasel semínko nepokoje a smutku, které se okamžitě ujalo a počalo růst. V osamělých chvílích jsem cítila, jak ve mne vyrůstá strom a jeho větve tlačí na můj hrudní koš, toužící po větším prostoru.

Docházelo mi, že jsem něco promarnila.

Docházelo mi, že to bylo něco důležitého. Nebo jsem to důležitým dělala já sama?

A došlo mi, že jen já tohle můžu zvrátit.

Že další víkend pojedu do Prahy a najdu si tě, se jevilo jako největší šílenství. Ale větévky se dožadovaly svého místa, jejich tlačení sílilo, a proto jsem se definitivně rozhodla opravdu se rozjet do Prahy a pohledat tam prostředek, kterým bych stromu zasadila smrtící ránu.

Všechny přípravy se odehrávaly jakoby v mlze. Snad jsem si ani nepřipouštěla, že se mne onen nápad týká. Teprve, když jsem na své modré esce ujížděla černým podzimním ránem, mi štiplavé ledové polibky vykouzlily na tváři překvapený úsměv. Já fakt jela do Prahy! O půl páté ráno! S dědečkovou předrevoluční mapou!

Bylo 28. září 2013. Státní svátek. Svatý Václav.

Zatoužila jsem celé putování svěřit pod Boží ochranu. To se však po příjezdu do Prahy počalo jevit jako nereálné. Kostely na mne hleděly nedobytně a trochu vyčítavě, a svým pohledem mne doprovodily až ke katedrále svatého Víta.

Užasle jsem hleděla na ceduli oznamující mši začínající za půl hodiny ve Svatováclavské kapli. Usedla jsem na jednu ze židlí, které se nacházely jen pár metrů od hrobky svatého Václava, a svěřila jsem vše do Božích rukou.

S nově načerpaným elánem jsem se vydala na dlouhou procházku pražskými ulicemi, kterou jsem pravidelně prokládala zastávkami u Karlova mostu.

Ale nikdy jsem tě tam nenašla. Protivné, sílící větve mi bolestivě roztahovaly celé nitro, nedalo se to vydržet.

Při jednom z dalších návratů, jsem se osmělila a oslovila zdejší prodavačku kvalitních českých klobás. Na dotaz, jestli nezná nějakého kluka s kytarou, zpívajícího písničky od Pink Floyd nebo od Red Hot Chili Peppers, odpověděla mírně zavádějícím popisem blonďáka, který hraje hlavně tvorbu Beatles a to u Lennonovy zdi.

Tonoucí se stébla chytá – a já jsem toho jasným důkazem. S novým nadšením jsem mířila ke zdi. Už u můstku jsem měla dojem, že slyším zvuk kytary, ... ale kromě nadšeně se fotografujících turistů zde nikdo nebyl.

Z Prahy jsem odjížděla zklamaná. A přesto mne poléval jakýsi klid… Vize následujícího dne, kdy se bude cesta opakovat. Vize jasně daného místa, kde tě budu hledat.

Scénář pro nedělní den byl podobný tomu sobotnímu.

S jednou výjimkou. Ráno jsem zašla na Kampu do parku, kde jsem pro tebe sepsala co nejupřímnější dopis. Napadlo mne, že pokud tě nenajdu, poprosím onu paní ze včerejška, aby ti psaní předala.

Nějakou záhadou jsem se ocitla na Lázeňské, v kostele Panny Marie pod řetězem a s domněním, že se nacházím v kostele Panny Marie vítězné na Karmelitské, kde je k vidění Pražské Jezulátko, jsem zůstala na mši. Jaký šok to pro mne pak byl, když jsem vyšla z chrámu, zašla za roh a přede mnou se tyčila Lennonova zeď v celé svojí kráse.

A ty jsi tam nebyl.

Prošla jsem si celý park kolem Petřína, bloudila jsem uličkami, míjela příjemně naladěné lidi a stále jsem oddalovala chvíli, kdy naposled překontroluji, co jsem napsala do dopisu, a svěřím jej té paní.

Najednou byl akorát čas vydat se ke Karlovu mostu a pak na nádraží, abych včas dorazila domů.

Koupila jsem si dvě pizzy, neboť mi po celém dni vyhládlo, a štrádovala jsem si to směr Kampa. Napadlo mne zajít naposled ke kostelu, projít kolem Lennonovy zdi a pak se nadobro s Prahou rozloučit. Jenže po obou se jakoby slehla zem. Bloudila jsem ulicemi, postávala na opuštěných náměstíčkách, brejlila jsem do mapy, ale vůbec jsem neměla tušení, jak se ona místa jmenují.

Až po mnoha zoufalých pokusech, které stromu poskytly živiny pro další urputný a nežádoucí růst, se mi podařilo dojít alespoň pod Karlův most a odtud už jsem směr znala.

Na můstku mi docvaklo, že žádnou hudbu neslyším, ale setrvačností jsem šla dál. Náhle, jakoby střihem, mne obklopovaly líbezné tóny Let it be. A když jsem si všimla, kdo je jejich původce, roztáhla se mi ústa do neuvěřitelného úsměvu. Přísahám, že nikdy jsem nepocítila takové štěstí, jako právě v tu chvíli. Čekala jsem, až dozpíváš; nedokázala jsem se hnout, jen jsem na tebe hleděla a pokoušela jsem se tomu všemu uvěřit.

Vytáhla jsem nezkontrolovaný dopis, na jehož obálce bylo nadepsáno „Ten kluk s kytarou“ a se slovy „Strašně ráda tě vidím,“ jsem ti ho předala.

Byl jsi v šoku; to mne rozesmálo a potěšilo.

Řekla jsem ti, že mám hroznou radost, že jsem tě našla, protože včera, když jsem tě hledala, jsi tam nebyl.

Nevím, jak jsi to udělal, ale strom byl pryč. Dotěrné větve, silný kmen, bolestivý tlak – to všechno zmizelo během našeho krátkého rozhovoru.

Pamatuješ, na co ses mne zeptal?

Jestli mám facebook. A když jsem zakroutila hlavou, poznamenal's, že bys ho také raději neměl. Vyhrkla jsem, že máš všechno v dopise a že už musím jít na vlak.

Odcházela jsem – a nedokážu popsat, jak nádherně jsem se cítila. 

Uplynulou událost jsem se slzami v očích rozdýchávala na Karlově mostě. Celá moje bytost se chvěla pod dotekem Božího milosrdenství a opakovala slova díků. 

Vzpomínám na to právě teď proto, že mám tendence brát tě jako samozřejmost a lpím na zbytečnostech, které by mohly náš křehký vztah zničit... Nakonec tedy vítám každou (mnohdy nepříjemnou) okolnost, díky níž si připomenu, jak nevšední toto všechno je a že by byla hloupost to zahodit. 

S láskou 

Mary

k večeru 16. prosince 2013