Musím se ti přiznat, že se už přes
týden pokouším zachytit dojmy z koncertu Jakea Bugga v pražském
Lucerna Music Baru.
Jake mne hned od začátku těšil
svým jednoduchým vystupováním. Oděn byl v černém tričku a černých kalhotách,
které si během koncertu často povytahovával, tak jako to dělá většina jeho
vrstevníků, (mimochodem, věděl jsi, že koncertová imidž Johnnyho Cashe také zahrnovala černé oblečení?), a bez zbytečných řečiček zahájil vystoupení spolu s basákem a
bubeníkem skladbou There's a Beast and We All Feed It.
Skvěle zvolený playlist byl
stejně dynamický, jako zpěvákův neuvěřitelný hlas. Pronikavý, specifické barvy,
nevídaného rozsahu i charakteru. Smutné, romantické písničky vyznívaly ještě
tesklivěji; rock’n’rollu dodal údernost a country hravost. Střídal songy
z obou alb; chvíli ti nohy cukaly v rychlém tempu, to pak vystřídala
intimita akustické kytary.
Odzbrojujícím způsobem udržoval
oční kontakt s publikem. Jen jsem vůbec neměla tušení, jestli mi tím
upřeným pohledem chce říct, že jsem výjimečná a že mne registruje – a každého
dalšího, kterého rentgenuje svýma tmavýma očima, taky – nebo zdali šlo o pokus dotvořit
specifickou atmosféru… Působil, jakoby si chtěl zapamatovat všechny tváře a
zároveň byl jeho postoj tak sebevědomý a soustředěný, až to člověka mátlo,
mnohdy popuzovalo.
Na podiu odvedl skvělou práci
nejen po ‚vokální‘ ale i po ‚instrumentální‘ stránce. Několik písní proložil vydařenými
sóly na elektrickou kytaru, do níž řezal při rychlejších What Doesn't Kill You,
Slumville Sunrise. Proti tomu jsem ocenila i nádherný zvuk španělky, s jejímiž
strunami si Jake pohrával v písničkách A Song About Love, Broken nebo Pine
Trees.
Z Buggovy profesionality ale
sálal chlad, který dokonale zmrazil všechny moje představy, jak se na koncertě
odvážu. Byla jsem schopná jen strnule stát pod podiem, hltat každý jeho přesně
naplánovaný pohyb a chabě oplácet onen odměřený výraz… co mi to bylo platné? Nakonec
jsem se stejně celá rozplynula v Jakeově pseudomelancholické auře.
Když jsem dvě hodiny po příjezdu
do Brna zjistila, že jsem ve vlaku nechala plakát, polilo mne horko. Sehnala
jsem si číslo na České dráhy a s naivní představou, jak se s Jakem
brzy shledám, jsem tam hned volala. Prý mám zavolat na Slovensko, neboť vlak
mířil do Bratislavy, anebo rovnou kontaktovat Maďarské dráhy, protože to byla
cílová stanice vlaku.
Paní od Slovenských železnic ze
mne nadšená nebyla. Chtěla vědět podrobnosti, na něž jsem neznala odpověď.
Nakonec prohlásila, že můžu zkusit zavolat za půl hodiny. Moc jsem sice v dobrý
konec nevěřila, ale i tak jsem na internetu začala hledat spoj do Bratislavy a
také kolik by mě stál nový plakát.
Nakonec štěstí stálo při mně.
Jake přicestoval Slovenskou strelou kolem půl osmé… a teď se
vyjímá na čestném místě v mé ložnici.
Zaslouženě.
1. prosince 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat