1.2

Píšu ti dopis
a po tváři stéká mi
drobounká slzička
Bez přátel
Bez naděje k životu
Píšu ti dopis
Ubohá slzička?
Jen žíznivá kapička
a za ní se vinoucí
krvavá cestička
Píšu ti dopis
Kde je ta slzička?
Dočista zmizela
Byla tak maličká

060520131457 Olga

1.1

Mlhavý říjnový ráno.

Broken Jakea Bugga nemilosrdně táhne mým zvukovodem, aby dobylo sluchový nerv.

TO sladkobolný Broken, NAŠE Broken.

A já nic necítím.
Žádné dojetí ani slzičky na krajíčku nebo sentiment stoupající do hlavy.

Broken se stalo manifestem našeho vztahu; a tehdy na tom koncertu, kde se to všechno lámalo, jsem věděla, že Broken bylo napsané přímo pro mě, pro nás. Bylo naší minulostí, přítomností a předurčilo i budoucnost.

Broken už ale nikdy nebude víc, než extrémně působivou, pěknou písničkou. Zmizel jsi ty a tvoje kytara, čas pak rozkradl ten zbytek, který jsi tu při útěku zapomněl. Nás dva v Praze; hodiny v kavárně, Pohlavní styk ve vlaku, romantický dopisy, to magický, co se kolem nás dělo (a neříkej, že sis nevšiml, bilo to do nosu). Vzal si i Mary a Toma. 

Všechno to teď žije samo jako černobílé vzpomínky zbavené citu, pachu a chuti.

Písničku dělají výjimečnou momenty a události s ní spojené, lidé, ke kterým jsme něco cítili. A když vazbu k tomu všemu ztratíme, ztratí ji i samotná píseň. 

Stačilo otevřít okno, zamést podlahu, sklidit nepořádek ze stolu a setřít prach.
Někdy takové málo přispěje k tomu, abychom se cítili mnohem líp.

Mary
Ta, která byla předně stvořena pro Toho-kluka-s-kytarou a konečně ji můžeme prohlásit za mrtvou

1.0

Buď zdráv, Krysaři,

na hrudi cítím nesnesitelný tlak, A já se ptám proč? Proč se trápit? Byla si natěšená? Snad jsem to vysvětlil, navíc není nic závazné, Přišla sama, nezvala jsem ji… Kdo? Moje stalkerka Úzkost…na tvářích horký slzy Děláš si srandu? Jak dlouho se známe? Jasně jsem ti řekl, že o mně nic nevíš – jak pak můžeš takové věci cítit? Určuješ, jestli člověk může mít pocit, že o tobě něco ví nebo ne? Tohle je dost individuální, prostě jsem do toho spadla. Chceš mi to vytýkat? Chceš mi určit, kdy to mám začít cítit? Známe se asi 4 měsíce, a v hlavě zklamání a smutek. Příčinou jsi ty; Nikdy jsem tě do ničeho nenutil. To tvá hlava, a za tu už nemohu (Řekl bych, že to je asi nejdůležitější poznámka) Myslím, že jsem tam nic o nucení nepsala… Pouze jsem ti oznámila, že se ve mně něco děje v souvislosti s tebou. Neobviňuji tě, tvoje výřečnost uvedené pocity vždy dokázala odvrátit, teď už o nic takového nestojím… Připadám si podvedená, Podvedená? Já obchod nenabízel O obchodu vůbec nebyla řeč… To slovo může být použité v mnoha souvislostech a nepřekvapilo by mne, Tyto myšlenky si už nech, mýlila ses hodně krát, a i když je to jen ‚nepřekvapilo‘, tak každým vytvořením sebevíc absurdní myšlenky jí mimo vytvoření dáváš i určitý život a stává se časem méně a méně absurdní, a přitom to může být kravina, což už ty časem nepoznáš, ale jen ostatní, u kterých k tomu to procesu nedošlo a nadále se jim zdá prostě jen absurdní, Nechtěl bys, abych přestala přemýšlet úplně? Já ano, ale nejde to; pouze mne napadlo, že by to tak mohlo být vzhledem k uplynulým situacím, kdybys mne měl za nejhloupějšího člověka, kterého jsi kdy potkal.

Tohle jsem teď já: Naivní, Jak můžeš být naivní, vždyť jsem ti nic neslíbil. Něco se prostě nepodařilo, Jsi moc vztahovačný; naivní jsem proto, že bezprostředně věřím v dobro lidí, možná jsem měla napsat ‚důvěřivá‘, ale to ‚naivní‘ je větší urážkou (pro toho, komu je tento přívlastek určen) důvěřivý hlupák, To snad máš zas pocit, že lžu? který ti na všechno vždy kývl, podřídil se ti, trpěl tvé posměšky Cožpak nechápeš, že takovou věc si člověk nikdy nedovolí říci? Ani ten největší arogantní hlupák. Já se ti nesměji, naopak tomu všemu rozumím a akceptuji to, Nerozumím. Jakože se chovám arogantně? … Chceš popřít, že sis ze mě často utahoval? Tohle tím totiž myslím… a nejpodřadnější postavení v žebříčku tvých známých.

Už to nedokážu. Člověk dokáže vše. Nestojí mi to za to…?

Vždycky jsem tušila, že mě asi nebereš jako rovnocenného člověka, ale přikládala jsem to projevům psychické nemoci. Myslela jsem si, že pro tebe aspoň něco musím znamenat, Ok, uznávám. Toto je problém.  Mám to všude, ale opravdu ne tak moc. Jen lidem neřeknu, co cítím přímo, ale je pravda, že lidi to poznají, takže máš pravdu – tady to trochu vázne, Problém; řekla bych, že z mé strany neřešitelný… Vyjádři se prosím, když se se mnou vídáš a neutíkáš před rozhovory se mnou. Dnes jsi odřekl autorské čtení, na které jsme měli jít 27.7.

Psala jsem ti: „… Jo a počítám s tebou 27.7. – Krchovský, autorské čtení.“

Odpověděl jsi: „To počítej, pokud nebudu někde, kde doslova musím :)“

Vždyť v těchto větách to máš snad jasně napsaná, to ‚pokud‘. Tak o co jde. Je to jasný a teďka to zmíníš a je to jedna z věcí, proč jsi napsala ten dlouhý text, a přitom nebyl důvod, když je to kvůli něčemu, co je jasně hovadina.

Tento text jsem nepsala kvůli zrušení jednoho setkání, ale to zrušení byla poslední kapka. Při psaní jsem před sebou měla celou „historii“ nás… proto mne to tak vzalo a proto je to emotivnější, než by se dalo čekat.

Jedeš do Německa. Asi musíš. A vlastně tady, podle tvých slov, vůbec nebudeš, abychom se ještě mohli vidět. Tímhle jsi odmítl i Perfektní den, Řekl jsem, že si čas udělám, Neřekl. Tvoje zprávy jsem pochopila tak, že máš do konce prázdnin tolik akcí, že ani nebudeš doma; jestli jsem něco přehlídla, tak se omlouvám, o kterém jsem ti říkala, a na kterém mi tak záleží. „Nevadí“ mělo by tu stát. Ale nebude.

Zřejmě už pro mne ve tvém životě není místo – Vím, že ti nemám právo říkat, co můžeš řešit a co ne, ale o tomto tuplem nic nevíš, tak o tom se mnou nemluv, Já o tom s tebou mluvit nechtěla, pouze jsem to konstatovala. Napsala jsem, jak to cítím, to není nic špatného. Jestli je ti to takovým trnem v oku, tak prosím, do toho, řekni, jestli tam to místo je… rozhodně ho pro mě nechceš uvolnit. Nepamatuji si, že bys někdy kývl na moje pozvání ven. Jaký má tohle smysl, když mě nechceš poznávat, když jsem ti tak ukradená…? Smysl života si nechme až na dobu po smrti, do té doby nemá cenu jakýkoliv smysl řešit. Tohle nesouvisí se smyslem života, nýbrž s něčím, do čeho člověk cpe moc energie (v mém případě opravdu hodně)… a byl by rád věděl, když je možné se to dozvědět, jestli to nedělá zbytečně.

Psal jsi: „Je to krásný - … že o tobě nic nevím a že vlastně ani nechci, ani mě to nezajímá…“

Zamysli se nad tou větou ještě jednou, opravdu to je myšlené tak, jak si myslíš? Každé přečtení té věty mě zabolí… Ano, myslím, že mi přijde pořád stejná. Omlouvám se, jestli jsem v ní nedokázala odhalit vyznání lásky (sarkazmus).

Řekls, že necítíš aroganci, ale lhostejnost. Ani jeden z těchto pocitů není ten pravý pro základ dobrého vztahu. Vlastně mu vyloženě odporují. A co je dobré a co ne :-) Nechápu.

Od přátel a kamarádů vyžaduji úctu (toleranci) a lásku. Chci toho moc? Ne, ale věř mi, že úcta tam rozhodně je. Chuděrka se asi někde schovává… ještě jsem ji neviděla…

Nečekám, že se touto zprávou něco změní. Ano, změnilo. Opravdu? A co se změnilo? Už jsi konečně přišel na to, kdo jsem, a utíkáš? Jsi si tak jistý svým chováním… tak obrněný racionalitou – 1. část - to stou jistotou v chování - ano jsem; 2. část - radši mi to přibliž. To tvoje „bez emocí“, bez spontánnosti, bez vášně, mám u tebe pocit citové vyprahlosti; všechno řešíš rozumem, skoro jakoby sis city zakazoval. To ti nevytýkám, jen objasňuji, co obnáší tvá racionalita – to abys zabránil bolesti sevřít tě v náruči? Aby ti nemohlo být ublíženo? – Ve vztazích mi ublíženo býti nemůže. Vím, že to může vypadat jako názor, vzhledem k věku, předčasný, ale vím, proč to říkám.  A pochybuji, že zrovna v tvém případě by to mohlo bolet - a nemyslím to tak, jak to zní, že jsi něco míň, jen že jsi rozumná duše - kde je rozum tam jsem i já v tomto rozumný. Lichotíš mi… Já a rozumná? Skoro oxymóron :D – přes kterou se k tobě ale nemůžu dostat ani já. Jako bych stála před betonovou dvoumetrovou zdí, kterou je obehnán krásný, bohatý dům s pěstěnou zahrádkou, udržovaným trávníkem, bazénem. Promiň, ale naivně se mně to jeví, jako by si byla u něčeho senzačního, tak radši píšu, že jsem to nepochopil, jelikož nechci být tak naivní. Vyhledávám zajímavé lidi, kteří mají co říct, vedou neobvyklý život atd. Popis domu je metafora k těmto lidem a k jejich životu. Řadím tě mezi tyto osoby, mělo by to vyznívat jako pochvala. Dostala jsem pozvánku k jeho navštívení, Opravdu? Jen se ptám, jestli opravdu. Neříkám ano či ne. I když tvoje negativní mysl si bude, už proto, že se na to ptám, automaticky myslet, že ne, Je to obrazně řečeno, ale ano, opravdu. Tím, že jsi přijal moji nabídku ke konverzaci a tím, že jsi pak čas od času nabídl, jestli nepůjdeme ven pokecat. Kdybys nechtěl, abych tě poznávala, abych poznávala tvůj život (tvůj dům), už by ses mi neozval, ale teď stojím před pancéřovou branou a majitel, místo toho, aby mne vzal dovnitř, hovoří se mnou přes mikrofon u zvonku. Jeho hlas zní neurčitě, digitálně… a občas přátelsky, což mne stále udržuje v naději, Za to já nemohu, Na vině nemusí být nikdo. Ale myslela jsem tím to, že když jsi ještě nenapsal, že už mne nechceš vidět a stále se mnou komunikuješ, znamená to, že mi dovoluješ tě poznávat a že aby se to někam posouvalo, víc se mi otevřeš,… že mi bude otevřeno…

Nebude. Teď už to vím. 

Vše, co jsem napsal, se ti bude zdát hrozně tvrdé, není, stejně jako nic předtím. Je to jen tvoje mysl. Tímto se s tebou loučím. Poklona.

Když připouštíš, že se mi to může zdát tvrdé, asi víš, že jsi občas nemusel být tak útočný… Ale to je jedno, přešla jsem do stadia podivné apatie. 

19. července 2014 23:16, 20. července 2014 01:29, 20. července 2014 21:31

0.9

Milý Winstone,

je to za námi. Ta doba, kdy jsme museli jeden druhého vídat, ubližovala nám oběma, jen každému jiným způsobem.

Bála jsem se, že se budeš pokoušet o nějaké rozloučení, jak jsme to měli ve zvyku ty předchozí roky; nevěděla bych, jak reagovat, neboť by si to tolik protiřečilo s tvým dosavadním chováním.

Vždy jsem se tebou cítila přehlížená (já tebou přehlížená byla); ta poslední, kterou bys mohl mít rád. To jsem se ti opravdu tak hnusila? Asi ano, a tvoje ignorace byla tím největším trestem za mou ješitnost.

Am I wrong? (Alice in Chains)

Ty víš, že jsem si vážila tvých názorů, často jsem s tebou souhlasila a vnitřně tak nějak souzněla s tvými postoji… Ale náš poslední rozhovor mne utvrdil v tom, že se mýlíš; že nad některými tvými výroky nelze polemizovat – natož jim dávat za pravdu. A také jsem si uvědomovala, že jeden druhého vůbec neznáme. VŮBEC.

Řekl jsi, že mi Žilinu nepřeješ; z většího do malého města je to dost na nic.

Napadlo tě, že jsem v jiné situaci, než ty? Že necourám po hudebních klubech, nežiju nespoutaný život se svou partičkou skvělých kámošů, nejsem obletovaná a hýčkaná a nepotřebuju využívat všech výhod velkoměsta?

Troufám si říct, že by mi k životu stačil přístup k železnici, kavárna, inteligentní a empatický přítel, kvalitní četba a hudba ve sluchátkách.

You think it’s funny, well

You’re drowning in it too. (Alice in Chains)

Když jsem začínala brát antidepresiva, byla tu jakási naděje: konečně začnu žít, konečně mi bude dobře a konečně vezmu život do vlastních rukou.

Čím blíž byla maturita, rozhodování se, kam dál, a stavění nových základů (které měly nahradit ty staré, prohnilé lží), tím víc jsem si byla jistá, že můj život mají v rukou všichni ostatní, jenom ne já.

A co bylo horší, já v té tmě beznaděje nemohla najít vlastní ruce, abych jimi získala zpět to, co mi patří. Zmocňovala se mne čím dál větší panika.

Bylo mi hůř i přes ty posraný tabletky radosti, přidal se k nim i těžce návykovej neurol na úzkost – a ti všichni společnými silami zavraždili Arnolda a Olgu, moji kreativitu, moji přizpůsobivost a empatii – ale ani tak jsem nedokázala vyjít mezi lidi a čelit jejich posměchu, nenávisti a ignoraci. Vyvrcholilo to nárůstem nezvladatelného odporu k Vaňkovi a celé jeho sebrance. Psychiatr to nazval schizofrenií, já realitou.

Chaos and hate shadow me

Pain – it fills me up 

Only one thing makes me feel 

Missing better half of me (Alice in Chains)

Neměli rádi mou osobnost, ale zamlouvala se jim má obětavost a extrémní ochota, to, že jsem vždycky do všeho šla, že jsem se vždy o všechno postarala a oni nemuseli dělat nic. Ve chvíli, kdy jsem přestala, popuzeně krčili nos a ukazovali prstem. Jak si to vůbec může dovolit? Proč kolem nás dál neposkakuje jako cvičenej pejsek? PROČ SE VŮBEC NARODILA? Rychle jsem se stala krysou. Možná jsem se do role pomocníčka nastylizovala sama a možná měli stále všichni na výběr, jak mne budou vnímat.

Surrounded by empty souls

artificial courage used 

And because so, once was mine 

I walk this maze alone (Alice in Chains)

Welcome my son, welcome to the machine 

Where have you been? 

It’s alright we know where you’ve been! 

You’ve been in the pipeline, filling in time 

Provided with toys and ‚Scouting for Boys‘ 

You bought a guitar to punish your ma 

And you didn’t like school 

And you know you’re nobodys fool 

So welcome to the machine 

Welcome my son, welcome to the machine 

What did you dream? 

It’s alright we told you what to dream 

You dreamed of a big star, he played a mean guitar 

He always ate in the steak bar 

He loved his Jaguar 

So welcome to the machine (Pink Floyd, samozřejmě)

Chci jít do Žiliny, nebo do Pardubic. Chci vypadnout z téhle temné jámy lvové, kde mi všichni tvrdí, že jsem svobodná.

Black is all I feel, 

so this is how it feels to be free…? (Alice in Chains)

Potřebuju začít (úspěšně) znovu, najít někoho, kdo si mne bude vážit a u koho budu mít jistotu, že moje výkřiky slyší. Už víc nesnesu hořkost pohledů a nevole svého okolí.

Já ležela na dně – nedokážeš si představit, jakou sílu má rozpínavá síla uvnitř nás, která se nás snaží roztrhat na kusy – a přesto zůstávám bovaristou. Některé stránky našich osobností se asi nikdy nezmění, zřejmě se jedná o nepodmíněné reflexy, které se ani opakováním chyb v jejich neprospěch nedají odnaučit.

Ta kocovina je nekonečná!

M.

P. S.: Myslím, že jsi neměl právo něco takového říkat, když jsi (ještě) nečetl dopisy. Je to, jakoby čerstvý maturant z gymnázia tvrdil, že ví všechno o biotechnologiích a že je na ně odborník.

P. P. S: Víš jaký je rozdíl mezi ignorací a lhostejností?

5. června 2014 23:20